0:00
0:00
Astrounat Brázda
Odvaha nejen číst

Dělníci kultury12. 4. 201312 minut

Nejslavnější filmový kritik Ebert byl záslužný populista

Zemřel recenzent, s nímž se rozloučil Redford i Obama

Nejslavnější americký filmový kritik Roger Ebert umřel v 70 letech • Autor: Globe Media /  Reuters

Minulý týden umřel na rakovinu v 70 letech filmový kritik Roger Ebert. V Česku jeho jméno není známé, ví o něm jen pár stovek filmových fanoušků, kteří jeho recenze četli v angličtině, případně ho zažili jako spontánně veselého člena festivalové poroty v Karlových Varech v roce 2002.

V USA se ovšem k jeho smrti se s velkou lítostí vyjádřili jako filmaři jako Robert Redford nebo vlivné osobnosti jako Oprah Winfrey, či dokonce prezident Barack Obama („Roger měl schopnost zachytit unikátní sílu filmů vzít nás někam na magické místo. Filmy bez Rogera už nikdy nebudou stejné.“). Steven Spielberg pak prohlásil, že „psal s vášní díky skutečně hluboké znalosti filmové historie a pomohl tak mnoha filmům, aby našly publikum. A že televizní kritika díky němu získala své místo na mapě“.

Reklama
Roger Ebert s manželkou Chaz Hammelsmithovou Ebertovou (vlevo) na Havajském mezinárodním filmové festivalu v roce 2010. • Autor: Wikipedia
Roger Ebert s manželkou Chaz Hammelsmithovou Ebertovou (vlevo) na Havajském mezinárodním filmové festivalu v roce 2010. • Autor: Wikipedia

Poslední článek neuvěřitelně plodného a uznávaného autora symbolicky obsahoval poselství „měl bych trochu zvolnit“. Termín „leave of the presence“, který použil, dokresluje jeho zdánlivou všudypřítomnost v duchu „pokud jste filmový fanda, můžete se spolehnout, že Roger je vždycky tady a napíše něco vtipného a chytrého k filmu, který jste právě viděli“.

Ruce na klávesnici

Ebert dokázal za svůj život to, co se nepodařilo žádnému dalšímu filmovému kritikovi: v roce 1975 získal Pullitzerovu cenu a v roce 2005 dostal svou hvězdu na hollywoodském chodníku slávy jako jediný ne-filmař a ne-herec. V roce 2008 se pak stal čestným členem Amerického cechu režisérů – s odůvodněním, že se mu svým psaním podařilo kultivovat hollywoodskou kinematografii.

Podobný druh uznání je ve světovém kontextu nezvyklý, zvlášť proto, že si Ebert nebral servítky a bez obalu byl schopný napsat a zopakovat doslova, že nějaký film nenávidí, nebo že stojí za prd. Dokonce vyšly i soubory jeho nejjedovatějších textů pod názvy I Hated, Hated, Hated This Movie! a Your Movie Sucks!

Ebertovy články vycházely od roku 1967 v deníku Chicago Sun-Times (tedy neuvěřitelných 46 let) a v posledních dvou dekádách i na internetu, navíc je přetiskovalo kolem dvou set amerických i světových periodik. Činorodý kritik učil také na univerzitě, vydal 15 samostatných knih (některé v mnoha rozšířených verzích), a to sem nepočítáme ročenky svázaných recenzí, které mívaly kolem 800 stran.

Psal běžně kolem 200 recenzí ročně, v posledních letech, kdy trpěl rakovinou, dokonce zvýšil svou produktivitu na nějakých 300 textů ročně. Kdysi odhadl, že za svůj život mohl vidět přes 10 tisíc filmů. Na osobním blogu se věnoval i svým koníčkům, jimiž byly kosmologie a evoluční biologie, našly se tu i zpovědi o víře nebo o období, kdy bojoval se závislostí na alkoholu.

Trochu zvolnit

Psalo mu to nejen hodně, ale prý úplně samo; prostě stačilo položit prsty na klávesnici, jak alespoň říkal. Kromě ovládnutí webu v posledních letech (byl mj. nadšeným uživatelem Twitteru a filmové databáze IMDb.com) mu ovšem popularitu zajistily především televizní pořady. Byl oním „kritikem z televize ve svetru a velkých brýlích, který dává palec nahoru, nebo dolů“, což přitom redukovalo jeho netriviální myšlení přítomné v psaných textech – televize přece jen vše zplošťovala do soudcovské role.

Clint Eastwood • Autor: CHRYSLER GROUP LLC.
Clint Eastwood • Autor: CHRYSLER GROUP LLC.

Spolu s kolegou Genem Siskelem od roku 1982 do roku 1990 vstupovali na obrazovky v celoplošném vysílání, kde neprovozovali žádnou „katovnu“, ale zábavný dialog dvou fanoušků, kteří dovedou informovat a bavit, ale i přimět publikum k zamyšlení. Pro Ameriku, kde vítězí popkultura na všech frontách, to byl jediný přijatelný model, jak vůbec podněcovat veřejnou reflexi umění.

Ebert se Siskelem měli cit pro zábavné žánry, ale zároveň vždy udržovali základní laťku a nároky: nezapomínali divákům připomínat, že existuje i mnoho „starých“ filmů nebo zahraničních filmů, kde se mluví „cizími“ jazyky a nejlépe je na ně dívat s titulky. Tato zdánlivá banalita byla v době rozmachu globalizace a amerikanizace nesmírně důležitá.

Po smrti Siskela v roce 1999 pokračoval Ebert dále s Richardem Roeperem - až do roku 2002, kdy ho rakovina štítné a slinné žlázy připravila o hlas. Kvůli této osobní tragédii už mladší generace diváků nezná jeho příjemný tón řeči, který přesně seděl k tónu psaných textů a dokázal podtrhnout jejich jemnou ironičnost. Od té doby byl z velké části odkázán na pomoc manželky Chaz, s níž se oženil deset let předtím. Někdejší státní návladní se dokonce kvůli organizování manželova pracovního itineráře vzdala svého postu  „Ebert“ byl opravdu firma a značka; kromě publikování knih a vedení osobního webu organizoval i vlastní festival Ebertfest, který se věnoval přehlíženým skvostům světové kinematografie.

Rakovina Ebertovi „splnila“ jeho dávné přání zhubnout. Na svých 166 cm jeden čas vážil skoro stejný počet kilogramů. Když se jako mladík hlásil do války ve Vietnamu, kvůli obezitě ho nepřijali. Není divu, že pak například recenzi na film o Garfieldovi napsal v první osobě mlsného otylého kocoura. Když o něm na festivalu v Cannes rozezlený režisér prapodivného snímku Hnědý králíček Vincent Gallo prohlásil, že je „tlusté prase“, Ebert reagoval elegantně: „Já jednoho dne budu hubený, ale on bude pořád režisérem Hnědého králíčka.“ Poslední roky byl přitom na vyhublého Eberta velmi smutný pohled a jeho psaní bylo zjevným triumfem ducha nad hmotou.

Fašistický Harry

Vzhledem k tomu, že byl sám celebritou, svádí popisovat jeho život v řadě historek a výroků či pikantních detailů. Opomenout nelze především to, že v 70. letech napsal tři scénáře k softpornofilmům Russe Meyera s příznačně přehnanými názvy Beyond the Valley of the Dolls (1970), Up! (1976) a Beneath the Valley of the Ultra-Vixens (1979), což jsou i po letech zábavné satirické kousky dokládající to, že existovala doba, kdy porno nebylo jen „o tom“.

Mel Gibson na Zlatých glóbech: Dobrý člověk ještě žije? • Autor: NBC
Mel Gibson na Zlatých glóbech: Dobrý člověk ještě žije? • Autor: NBC

Některé režiséry stíral opakovaně a oni mu to vraceli. Například Rolland Emmerich (Univerzální voják, Den Nezávislosti), ve filmu Godzilla (1997) dal jméno Ebert nesympatickému starostovi New Yorku, jehož nakonec rozšlápne titulní přerostlá ještěrka. Naproti tomu komik Rob Schneider (Deuce Bigalow: Dobrej striptér), kterému dával Ebert velkou sodu, mu poslal do nemocnice květiny s věnováním „Od vašeho nejméně oblíbeného komika. S přáním brzkého uzdravení R. S.“.

S oblibou se uvádějí i mnohé jeho omyly: přecenil Sylvestera Stallona, když ho po prvním Rockym označil za „nového Marlona Branda“, nedocenil naopak Modrý samet od Lynche (jejich vztah jde označit za velmi komplikovaný) nebo Gaunery od Quentina Tarantina – i když Pulp Fiction pak považoval za jeden z nejdůležitějších filmů dekády.

Nelíbila se mu první Smrtonosná past, naopak se mu líbil druhý díl Nebezpečné rychlosti (čímž se zařadil mezi pouhá 2 procenta kritiků, kteří napsali alespoň trochu kladnou recenzi). Některé jeho postoje lze považovat za odvážné: byl jedním z těch, kteří označili Eastwoodova Drsného Harryho za fašistický film, Oscara pro Gladiátora v roce 2000 považoval za hluboký omyl.

Celý život podporoval tvorbu Martina Scorseseho, Spika Lee, Olivera Stonea, Wernera Herzoga či Rainera Wernera Fassbindera, v posledních letech chválil hlavně bratry Dardennovy a Terence Malicka - a přijal obrozeného, zestárlého a zmoudřelého Clinta Eastwooda. Ostatně mnoho jeho žebříčků „nej filmů“ je dohledatelných podle různých dobových a žánrových kritérií.

Víra v humanitu

Základním principem jeho hodnocení byl totiž relativismus – snažil se porovnávat mezi sebou jen srovnatelné filmy a nevytvářel absolutní žebříčky. „Když se ptáte přítele, jestli je Hellboy dobrý film, neptáte, jestli je dobrý v porovnání s Tajemnou řekou, ptáte se, jestli je dobrý v porovnání s Punisherem. A moje odpověď bude, že na škále od jedné do čtyř má Superman čtyřku, Hellboy trojku a Punisher je dvojka. Americká krása pak bude porovnávána s jinými filmy,“ řekl.

Výslovně se nezabýval tím „být konzistentní“ - s odvoláním na neustálý vývoj vkusu a změnu zájmů. Ebertovi vděčíme i za sestavení velmi podrobného glosář nejčastějších filmových klišé a zároveň za seznamy typu „33 filmů, které obnoví vaši víru v humanitu“. Nebyl vyložený staromilec, ale měl smysl pro to, co přetrvává, a cítil smutek, když se vytratilo něco, bez čeho byl život chudší. Stará kina byla podle něj nenahraditelná a rozmach multiplexů chápal jako ubíjení lidské citlivosti.

Rocky Balboa • Autor: Totalfilm
Rocky Balboa • Autor: Totalfilm

Nástup 3D filmů zase vnímal jako hluboký omyl, přestože Avatara považoval za vynikající ukázku toho, jak lze pomocí nového média vyprávět příběhy. „Tento film nevyužívá 3D proto, že ho má k dispozici a chce ho jen ukázat  - prostě proto, že on zkrátka JE 3D". Záhy poté, co přišly do kin další 3D filmy a 3D konverze, si však k tomuto fenoménu vypěstoval kritický názor. Tvrdil pak, že 3D je spíš technicky nedokonalá hračka, která se nehodí a není nutná pro dospělé filmy ani dospělé diváky (text psaný pro Neewsweek je přeložený

). Namísto 3D formátu podporoval MaxiVision48, který přinášel dvojnásobný počet promítnutých políček za vteřinu, což vede k mnohem většíostrosti obrazu a plynulosti pohybu na plátně.

Nejkontroverzněji zapůsobilo, když v roce 2005 napsal, že „počítačové hry nikdy nebudou umění“. Podle něj „videohry mohou být elegantní, decentní, sofistikované, mohou představovat výzvu a být vizuálně úžasné, ale přirozená povaha tohoto média mu zabraňuje, aby se posunulo od pouhého řemeslného mistrovství do postavení umění, jaké má film a literatura“. Troufal si to tvrdit, aniž kdy nějakou hru sám hrál; respektive žádná, kterou viděl, mu prý nikdy nepřišla, že by byla hodna jeho času.

Zde se výjimečně projevil jako kulturní elitář, jinak byl naopak velmi otevřený a mnohdy mu bylo naopak vyčítáno, že se nechává unášet příliš snadnými emocemi. Příkladem může být jeho výrok, že nejhlouběji ze všech filmů, co kdy viděl, ho zasáhl Schindlerův seznam – snímek, který byl přitom přísnějšími kritiky odmítán jako vyleštěný konglomerát klišé o holocaustu.

Proti fanatismu

Naproti tomu Ebert měl skvělý cit pro to, kdy je násilí ve filmech opodstatněné; kdy je umělecky nutné a podporuje porozumění, nebo naopak, kdy může být zábavné a působí jako satira. Za nejnásilnější film pak označil Umučení Krista od Mela Gibsona, který mu umožnil pochopit, jak fyzicky strašlivé muselo být bičování a křižování. Ebert si prošel hlubokou proměnou ve svém postoji k víře, od ateisty přes agnostika až pro „probuzeného katolíka“ a zase zpět. Odmítal ovšem náboženský fanatismus a byl proti kreacionistické teorii „inteligentního designu“. Tvrdil dokonce, že lidé, kteří věří v kreacionismus, new age, astrologii nebo léčivou moc krystalů, nejsou kvalifikováni k výkonu veřejných a politických funkcí.

Avatar • Autor: FOX
Avatar • Autor: FOX

Zároveň byl proti sexuálnímu puritánství nebo proti tomu, aby filmy, v nichž se použije slovo „fuck“, byly mládeži nepřístupné. Pokud jsou tak dobré jako Před úsvitem (1995), máloco prý může být pro teenagera lepší než se z nich něco přiučit o milostných vztazích. Ebert byl zkrátka hlasem zdravého rozumu v americké kultuře, která je často hysterická a ovlivněná buď přepjatou politickou korektností, nebo naopak náboženským fundamentalismem.

Zastával jakýsi „zlatý střed“ mezi tím být jako filmový kritik pouhým spojencem a „píáristou“ Hollywoodu, či naopak „nafoukaným intelektuálem z New Yorku“. Byl svým způsobem populista, ale na vysoké úrovni, a ochotný svým přístupným stylem pozvednout vzdělání čtenářů. Nepodbízel se a neohlížel se vždy na to, co předvídatelně chtějí masy; jen nabízel davům to, co by je potenciálně mohlo zajímat, a stylem, který je určitě zajímal. Tím se mu dařilo do veřejného povědomí prosadit hodně minoritních věcí. Nevyznával zdánlivě profesionální pravidlo, že se nesmí psát v první osobě, nebo že text musí mít prvnou formu - některé recenze psal jako básničky, dialogy nebo pamflety. Ovlivnil tím generaci dnešních třicátníků a čtyřicátníků, kteří píší nejenom o filmech, ale třeba i o hudbě, jak dokládá jeden hezký nekrolog na webu Pitchfork.

Ebertovo psaní bývalo někdy možná až příliš lehké (propracovanější texty si nechával do knih); jeho důraz na „silný příběh, emoce a lidskost“ mu občas zabraňovaly vidět některé méně dějové, chladné a odtažité (ale přitom realistické a objevné) filmy dostatečně ostře a citlivě. Ale vědomí, že právě Ebert reprezentoval mainstream a byl bez debat tím nejslavnějším, nejoblíbenějším a nejvlivnějším americkým filmovým kritikem, přináší dobrou zprávu, že Amerika je podstatně kulturnější zemí, než si o ní mnohdy myslíme. A bohužel jde i o smutnou zprávu, že mainstream české filmové publicistiky nesahá Ebertovi ani po kotníky. Právě jeho příklad přitom dává naději, že lze být při psaní osobní i vášnivý a  čtenáři budou i negativní názory na nějaké dílo brát tak, že je to v zájmu dobré věci.


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].