Je mladší generace hudebníků spořádanější než její předchůdci? Zatraceně moc. V aktuálním vydání Respektu se věnuji nové remixové desce projektu Nicka Cavea Grinderman. Pudové skladby vyhlášeného černokněžníka tu po svém zpracovali členové z britských zadumaných kapel jako Factory Floor nebo Cat's Eyes. Vlastní interpretaci nabízí třeba i Nick Zinner z art punkových Yeah Yeah Yeahs nebo hlukaři A Place to Bury Strangers.
Co se mi do článku nevešlo je postřeh s jakou romanticky okouzlenou fascinací přistupují tito noví „caveovci“ k radikalitě svého vzoru. Hudebníci osmdesátých let totiž patří k poslednímu pokolení, které vzývalo sebedestrukci. Šli do krajností. Zajímalo je, jaký atak snese nejen ucho posluchače ale i jejich vlastní tělo. Jednalo se o umrtvení výkonnosti a produktivity. Dalo by se to pokládat za způsob revolty vůči konzervativní a na konzum orientovanou atmosférou vlády Ronalda Reagana a Margaret Thatcherové. Vsadili tehdy vlastní zdraví a ti, co přežili, se z toho dlouho vzpamatovávali. Včetně Nicka Cavea.
Člověk asi nenajde výmluvnější manifest intoxikace než TENTO rozhovor z roku 1983, kdy Cave v televizní studiu pálí jednu cigaretu od druhé a pije tvrdý alkohol rovnou z lahve. Dnes by to bylo naprosto nemyslitelné, protože současná scény má všechny kvality stylu bio. Hodně se poučili od předchozí generace a rozhodně nemají chuť v rámci tvorby riskovat život. Stále jsou však tím gestem vsadit do hry vše okouzlení, ale vědí, že se nevyplácí. Ze všeho nejvíc se snaží najít ten správný odstup. Hranici mezi vášní a chladem.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
Mohlo by vás zajímat
