Liberace jako test snášenlivosti homosexuality

Steven Soderbergh se s námi loučí už skoro dva roky - vždy s ohlášením, že právě tento film je jeho poslední a napříště už se bude věnovat jen divadlu a fotografování. A pak lup, natočí něco dalšího, a to, co měl točit on, bude dělat někdo jiný. Ale vlastně nám tohle fucking long good bye nevadí, protože všechny ty rozlučkové filmy jsou dobré, ne-li výborné - byť spoustě lidem přijdou málo osobní a jen profesionální. Od umělce, který prohlašuje, že mu hollywoodský studiový systém připadá málo stimulující a spíš omezující, bychom čekali, že odejde s velkým prásknutím dveřmi, nějakým šíleným experimentem. Místo toho nás ovšem zásobuje žánrově vybroušenými kousky.

Profesionalismus je však i Soderberghovým tématem. Zjevně ho fascinují experti, kteří se práce nedovedou zbavit – jako například striptér Magic Mike, který se po nočních tazích probouzí ráno v posteli s novými a novými dívkami, nebo doktoři z filmu Nákaza, jejichž rodinní členové jsou rovněž v ohrožení smrtících virů. Těžko říct, zda poselstvím těchto děl je právě „nenoste si práci domů“, protože Soderbergh patří zároveň jedněm z mála amerických režisérů, kteří nemoralizují. Jeho filmy vyznívají dokonale ambivalentně, své hrdiny nesoudí, ať jsou jacíkoli. Případně nám naopak – jako předposlední Vedlejší účinky - ukazují, že ten, kdo se jeví jako darebák, může být obětí, a naopak.

Opravdu, ale opravdu poslední Soderberghův snímek Liberace! spadá mezi víceméně klasicky vystavěné životopisné snímky popisující kariéru slavných, byť pozapomenutých a hlavně padlých umělců. Technicky brilantní klavírista přišel na to, že chlápci v černých fracích sedící u černých koncertních pián jsou nudní. Proto se rozhodl mít nástroje i obleky blyštivé a před hraním i v jeho průběhu udržoval přes mikrofon kontakt s diváky – čímž se stal se jednou z prvních televizních celebrit a zřejmě i nejbohatším hudebníkem své doby.

Během 50. a 70. let byl miláčkem davů, přesněji hlavně žen ve středním a vyšším věku, které nikdy nenapadlo a hlavně nemělo napadnout, že za výstřední image jejich šikovného prstokladce není nic jiného než excesivně manifestovaná homosexualita. Liberace musel utrácet spoustu peněz nejen za své oblečky, vozový park a palácový kýč, jímž se rozkošnicky obklopoval, značné sumy šly i do utajení a právních sporů s médii, která jeho homosexualitu, jež byla do určité doby trestná, chtěla odhalit. Nejraději ale Valentino Liberace, jenž si nechával v soukromí říkat Lee, utrácel za mladé milence.

Naprosto nepravděpodobné

Soderberghův film nevypráví Liberaceho příběh od začátků, hudebník dokonce ani není hlavním hrdinou. Nejde o komplexní portrét kariéry, a už vůbec ne o vysvětlení „magie tvorby“. Hlavní perspektivu udělil scenárista Richard LaGravenese Liberaceho poslednímu milenci a několikaletému životnímu partnerovi Scottu Thorssonovi, jemuž bylo v době prvního seznámení pouze 17 let. Nejde tedy o dramatický oblouk vzestupu a pádu velké hvězdy, jež ztratila kontakt s realitou (Liberace v lecčems předčil i takového Michaela Jacksona), ale o příběh „zasvěcení“ mladíka, který Liberacemu natolik podlehl, že si podle něj dokonce nechal přeoperovat obličej a byl na chvíli svolný nechat se od něj adoptovat. Což by v případě pokračujícího mileneckého vztahu posunulo perverzi na zcela nový level.

Liberace byl zároveň (po romantickém herci Rocku Hudsonovi) jednou z prvních slavných osobností, která zemřela na AIDS a kvůli níž dostalo AIDS stigma „mor homosexuálů“. Právě někdy od poloviny 80. let začala v obecném povědomí klíčit podezíravost, „kdo by asi tak mohl být gay“ - do té doby byla tato otázka natolik tabuizovaná, že ani nepřišla lidem na mysl.

Dnes nám připadá naprosto nepravděpodobné, že by si někdo mohl nemyslet, že Liberace byl „stará buzna“. Vlastně veškerá pozornost, která je mu zpětně věnována, souvisí právě jen s pozitivním či negativním zájmem o gay kulturu. V minulém století tuto zjevnou pravdu málokdo dovedl prohlédnout, respektive o ní přemýšlet a připouštět si ji.

V tomto ohledu nese originální název snímku Behind the Candelabra (Za svícnem) dvojí význam – jednak Liberace měl na svém piánu svícen, který dodával jeho hraní další atraktivitu (dalším prvkem bylo zrcadlo nad piánem, které ukazovalo umělcovy ruce na klaviatuře), jednak jde o naplnění známého rčení, že pod svícnem bývá největší tma. Ten, kdo nejvíc vypadá jako homosexuál, tomu se daří nejdéle se tomuto podezření a odhalení vyhnout.

Soderberghův film vyniká kromě skvělé „campy“ výpravy a procítěně fyzických hereckých výkonů Michaela Douglase a Matta Damona i tím, jak se mu daří zobrazit všechny záležitosti, jež obvykle mívají nádech něčeho nechutného a oplzlého, tak, že působí „normálně“. Ani ne jednoduše roztomile, přehnaně naopak či ve zlehčující opozici vůči démonizované deviantnosti, ale jaksi přijatelně, běžně, přirozeně. Takhle prostě může žít někdo, kdo má hrozně moc peněz a může si to dovolit. Nikomu vyloženě neubližuje, vše probíhá po vzájemné dohodě. Uznejme, že přes čáru byla už zmíněná plastická operace, ale ani to zde nevyznívá jednoduše odsouzeníhodně.

Filmový Liberace má jistě posunuté mantinely (berme pořád v potaz, že jde o nějak stylizovaný portrét), ale v zásadě je to hodný, srdečný, opuštěný člověk, který hledá trochu lásky, nebo aspoň blízkosti a porozumění. I ve svých kostýmech a paruce, a samozřejmě i bez nich (k vidění je to tu často) zůstává člověkem, ne komickou figurkou. Není mimozemšťan, psychopat, nepochopitelná osoba, ale někdo, kdo se ani nemohl chovat jinak. Měl na to, vydělal si je poctivě svým talentem, o svém nevkusu věděl, ale pěstoval si ho záměrně; geniální je ostatně jeho výrok: „Mít příliš mnoho skvělých věcí je… baječné!“ A když se začal občas chovat jako utržený ze řetězu, dovedl si to uvědomit a vyjádřit lítost nebo touhu být jiný.

Exces zevnějšku

Soderbergh jen úplně bokem naznačí Liberaceho největší hřích – neochotu až vyložený odpor k tomu být angažovaný umělec. Podle Liberaceho umělci nemají říkat na veřejnosti žádné názory, ale mají vždy za každých okolností jen bavit, případně dojímat. Z odstupu to působí spíš tak, že neochota být veřejnou osobou souvisela hlavně s tím, jak silně si musel hlídat soukromí.

Aby se mohl stát veřejným mluvčím, musel by nejdříve zpolitizovat i své soukromí, a k tomu mu chyběla odvaha – těžko by se vyrovnal s odlivem konzervativních fanynek a ztenčením příjmů. Všechen opulentní styl byl vlastně jen kompenzací toho, že Liberace nesměl být osobností. Potlačení čehokoli niterného pak vedlo k excesu vnějšku a povrchu. Vyčítá-li tedy někdo Soderberghovi, že jeho portrét jen klouže po povrchu, zapomíná, že u Liberaceho není možné nic jiného; že právě zbujení povrchu a jeho předvádění je nejpřesnějším komentářem k jeho osobnosti a k vlivu na celou popkulturu.

V souvislosti s uvedením do českých kin je namístě ještě poznámka k zdejšímu přijetí filmu. Zdá se, že je sice v drtivé většině pozitivní, ale zároveň jej mnoho lidí dovede pochválit jen s obří dávkou ironické dvojsmyslnosti, v jakémsi bujarém stavu, kdy musí vymyslet nějakou narážku na homosexualitu. Dát najevo „být gay je cool, i když jsou vlastně teplí“.

Existují-li různá stádia vývoje od úplné tabuizace přes moralistní rozhořčení a znechucení přes převrácenou zábavu z toho, že „gay záležitosti jsou hrozně vtipné“, až po přijetí, že jde o běžnou věc, pak Soderberghův film už je o úroveň dál, než vypadá dominantní příjem u nás. V tom zůstáváme trochu burani, kteří využívají sledování podobných filmů k tomu, aby se mohli projevovat rozjíveně.

Ne že by žádný z takových vtipů a nemohl být zábavný (např. slogan z CSFD.cz: „Liberáče vás poskáče!“). Zdá se ale, že zároveň tato potřeba vypovídá něco o stavu zdejší společnosti, která je sice navenek nesmírně tolerantní, přitom si však neustále potřebuje užívat jistou dávku nekorektnosti, bez níž svou (třeba jen domnělou) toleranci nemůže projevit. Rozumíte - „Liberace nehledá sex, ale jen trochu lásky a lidského tepla, hahaha.“