Kdo by měl vyhrát Literu za prózu roku

V úterý večer budou vyhlášeny ceny Magnesia Litera za nejlepší knihy loňského roku. K diskusi o šesti titulech nominovaných ve stěžejní kategorii domácí próza web respekt.cz přizval literární kritičku Evu Klíčovou z časopisu Host, Petra A. Bílka z Filosofické fakulty UK a literární vědce Pavla Janouška a Pavla Janáčka z Ústavu pro českou literaturu AV ČR. Ukázky titulů nominovaných v kategoriích česká próza (a také dětská literatura) najdete zde.

Ondřej Nezbeda: Co říkáte na výběr knih nominovaných v kategorii próza roku? Je loňská produkce tak kvalitní, aby to opravňovalo nominaci šesti titulů?

Pavel Janoušek: Vnímám udílení jakýchkoli cen jen jako součást procesu, jehož prostřednictvím se literární - a v tomto případě i širší národní komunita - vyrovnává s nově vznikající tvorbou. Proto bych považoval za špatné, kdybychom my, kteří českou prózu ještě čteme, nedokázali z toho množství knih, jež každoročně vychází, vybrat alespoň šest titulů, které stojí za pozornost. To neznamená, že všechna vybraná díla dosahují světového vrcholu a zůstanou déle v paměti.

Eva Klíčová: Šest titulů navíc nemusí znamenat, že bylo tolik kvalitních knih, ale třeba také to, že byly vyrovnané a těžko se hledali jednoznační favorité. Zároveň výběr považuji za pestrý, což spíše zajistí nominace šesti než tří.

Petr A. Bílek: Šest knih už může sugerovat určitý ucelený obrázek o české próze. Větší počet vypovídá také mnohem víc o porotě a jejím vkusu.

ON: A jsou tedy podle vás ty knihy vyrovnané? Na druhou stranu se může zdát, že tak široký výběr je i projevem jisté bezradnosti nebo výsledkem přílišného kompromisu a malé odvahy jednoznačně říct, co z loňské produkce vystupuje.

EK: Jistě, že se dnes neshodneme ani na tom, co je dobrá kniha, jaká by ta próza měla být, jestli chceme cenou podpořit nějakou tendenci - a už vůbec ne na tom jakou. Daleko spíše se shodneme, která kniha je vyloženě špatná. Zbývá ale stále široké pole, kde je nutné opět něco vybrat, což činí menší problémy jednotlivci než kolektivu porotců. Než jen bezradnost bych za tím tedy viděla i jistou otevřenost a ještě spíše možná smysl celé Litery - propagaci české prózy jako takové. I nominovaný titul je vidět, dostane prostor v médiích. Zároveň jsem ráda, že se tam nedostal vyložený průšvih; když se podíváme na přihlášené tituly, mohlo se to klidně stát.

P. Janoušek: Souhlasím, přijměme to jako hru, jejímž úkolem je širší veřejnost - která to přijímá celkem pozitivně - upozornit , že se u nás píší a vydávají knihy, z nichž si mohou vybrat.

ON: Tak z druhé strany - nechybí vám mezi nominovanými nějaké tituly?

P. Janáček: Osobně bych navrhoval zařadit do nominací ještě Zázemí Jany Šrámkové.

PAB: Janu Šrámkovou bych tam taky viděl velmi rád. Zvláště když se tam vešel i Jaroslav Rudiš.

P. Janoušek: Mně nic nechybí. Zcela bych se ale obešel bez Zonové a zejména Rudiše.

EK: Já v nominacích postrádám Anarchistu Magdaleny Platzové. Mohl nahradit Skutečnou událost Emila Hakla. A na rozdíl od Pavla Janouška bych nepřítomnost Zonové a zejména Rudiše nepochybně obrečela…

ON: Mně též mezi nominovanými tituly chybí Anarchista Magdaleny Platzové a Zázemí Jany Šrámkové. Rozpaky jsem prožíval především nad nominacemi knih Jaroslava Rudiše, Ivana Binara a Emila Hakla. Rudišův román jsem nebyl schopný dočíst především proto, že jsem neuvěřil hlavní postavě, zdála se mi neautentická, vykonstruovaná. Měl jsem pocit, že namísto vhledu do myšlení českého xenofoba se tu celé téma spíš po česku zábavně ironizuje.

Próza Ivana Binara mě zprvu okouzlila po jazykové stránce, ale v druhé půli jako by se jeho román rozpadl do pitoreskních scének, dalších a dalších barvitých snů, v jejichž meandrování jsem se ztrácel. No a mé rozpaky na Haklovou novelou u vás ostatních asi vyvolají nesouhlasné reakce - ale mně ten závěr vyloženě naštval a tím mi zkazil už tak rozpačitý dojem. Vyzněl pro mě jako prvoplánová agitka. Přiznávám ale, že se do toho promítá spíš moje osobní únava z neustálých apatických nářků a zahořklostí nad současnými poměry, které Hakl ve své próze pěstuje.

P. Janoušek: Se Zonovou jsem se vůbec “nepotkal”, připadla mi literárně i myšlenkově prázdná, už druhý den po přečtení, když jsem měl začít psát recenzi, jsem nevěděl o čem a hlavně proč. Rudišův román je pro mne komerční produkt, který sází na jednoduchá klišé a se značnou literární obratnosti je rozvíjí, aniž si autor všiml, že si jeho jednotlivé stylizace vzájemně odporují. U Binara bych souhlasil s tím, že autor neudrží výchozí nápad a knihu nějak lopotně dokončí, ale líbí se mi způsob vyprávění. Do ztracena pro mne jde i ten Hakl; a ten závěr to jen potvrzuje. Jeho výhodou je, že “umí” - ale tato próza je ze všeho nejvíc výrazem určitého hlouběji neanalyzovaného životního pocitu, který autor potřebuje uzavřít nějakým razantním gestem. I kdyby mělo vyznít hloupě.

ON: Já s tím souhlasím, četl jsem Haklovu novelu stejně. Po literatuře bych ale chtěl, aby mě překvapovala, narušovala moje vnímání, světonázor, a ne aby jen simulovala a přitakávala nasranosti, která mě každodenně atakuje ze všech stran. Nejsem pak už schopen takový výkon ocenit.

P. Janáček: Já bych se Jaroslava Rudiše s dovolením zastal. Toho zrovna jsem dočetl bez problémů, mnohem hůře se mi soustřeďovalo na závěr Němcova románu Dějiny světla nebo i na ty různé přesmyky v povídkách Ludvíka Němce. Rudiš je hitmaker v tom smyslu, že umí napsat skladbu na jeden motiv, a taková je i jeho Národní třída. Pak záleží na tom, jak ten motiv trefí. A tímhle se něco uzavírá - po dvacet let tu vznikaly romány o postavách z druhé strany “masakru na Národní”. Rudišova loňská próza přináší kontrapunkt.

PAB: Rudiš je jistě hitmaker. Ale toho typu, jako je Michal David. Je to vlezlé, laciné, lepivé, psané jak písnička na tři akordy. Binar je mi tak nějak jedno: Je to takové starosvětské, „ruční“ psaní, které ale tu starosvětskou solidnost staví až okázale najevo a spíš tím – aspoň mne – nudí. Naopak Hakla cítím potřebu hájit. Podle mne napsal jednu ze svých nejlepších knížek, vyhrocenou právě tím, že ten závěr není literárně hezký, že je takový publicisticko-apodiktický. Jako když herec přestane hrát, vypadne z role a stane se na chvíli jen člověkem. Já mu ale tu naštvanost věřím. Myslím, že i literatura má právo dojít do bodu, kdy končí hra na „jako by“ a končí s ní i veškerá literárnost.

EK: Hakl (jeho postava) je vlastně znuděný středostavovský revolucionář, škoda že to není schopen ironizovat jako jinak kde co. Zato Rudiš podle mě naopak zachytil určitý typ osobnosti a atmosféru prostředí, v němž se potkali ti, kteří se zrovna za vítěze svých životů asi nepovažují. Nakonec ta hrdinova stylizace, to jeho siláctví vychází ze lži; i tím jakoby autor polemizoval s tou současnou tendencí žehrat na “systém” a “režim”. Nevím, jestli kdyby se pokoušel o “vhled do myšlení českého xenofoba”, jak říká Ondřej Nezbeda, nebyla by to pouze intelektuální spekulace. Takový xenofob nic moc hluboce nereflektuje, on bývá spíš ploše spontánní, vidí povrchy jevů a na ty reaguje. Ideální motiv pro hit na tři akordy.

P. Janoušek: Akorát kontaminuje několik naprosto neslučitelných podob protestu, jeho hrdina si neumí vybrat, zda je hipík, feťák, punk či naci. Za to autor velmi spolehlivě identifikuje, co na adresáta v tu kterou chvíli zapůsobí.

EK: I takovou postavu si dovedu představit jako životnou - chudák, který je vždycky ve vleku náhodně potkaného kolektivu a vnějších okolností. Zaléčený feťák, kterému se ta zkušenost transformuje opět v něco krajního, tentokrát v extrémní polohu “čističe” a spasitele. Svoji zkušenost zobecňuje a neváhá “léčit” ostatní. Zdá se mi, že je to typický vývoj patologických osobností.

P. Janáček: Ještě bych se vrátil k Ivanu Binarovi a Anně Zonové – oba píší tak, jako se dnes nepíše. Pro Binara se to hlavní odehrává v jazyce, v jeho větách cítíme ještě dědictví avantgardního “zaumu”. Se Zonovou ho spojuje nádech antiutopičnosti, který je ovšem u téhle autorky systematicky rozvinut. Ani jedno není styl dneška.

Antiutopie víc rezonovala v uzavřené společnosti, společnost otevřená potřebuje asi hledat svá rizika trochu jinde. Ale možná také ne… To se mi právě na nominacích líbí, že se v nich neodráží jen poslední móda, ale i jiné možnosti psaní, byť z aktuálního pohledu jaksi “starší”…

EK: To platí i o Dějinách světla Jana Němce - také to není typická současná próza, a to nejen žánrem, ale ani jazykem. A zdaleka nejde jen o tu neobvyklou vypravěčskou du-formu, ale naopak o až skoro starosvětsky přímočarou důvěru v estetizované sdělení bez neustálých zcizujících efektů, metavzkazů, efektních jazykových výbojů apod.

P. Janoušek: Jinak řečeno, už tato diskuse ukazuje, že každý - i my, kteří o literatuře profesně píšeme a uvažujeme - jsme trochu jiný, takže jiné jsou rovněž naše preference. A je asi dobře, že tento typ ceny dává prostor rozdílným poetikám a odlišným adresátům. Neboť spory o to, zda ta či ona knížka by měla či neměla být mezi nominovanými, vytváří ten správný humbuk, jež je smyslem podobných hrátek. Jinak by ani nemělo ani smysl nominace vyhlašovat.

P. Janáček: Přesně tak. “Ekonomie” literárních cen je založena právě na tom, že se subjektivní preference porotců změní vyhlášením verdiktu v cosi jako objektivně stanovené pořadí na pásce běžeckého závodu. Což nevydrží přihlížející, kteří začnou volat, co by se líbilo jim, ale často ani jednotliví porotci. Protože subjektivní preference málokoho z nich odráží kolektivní verdikt poroty v úplnosti.

EK: Zároveň je třeba si uvědomit, že ani sebeširší plénum literárních voličů nezajistí kýženou objektivitu, a to ani v případě Objevu a knihy roku, které volí tří set členný sbor lidí od literatury - nelze asi spoléhat na to, že si všichni poctivě přečtou alespoň ten výběr. A taky nevíme, jestli případné vítězství znamenalo navíc jeden hlas nebo sto.

PAB: Knihou roku někdy bývá kniha, která ani nevyhraje ve své kategorii. Důvodem je to, že tři sta volitelů nepředstavuje objektivnější vkus, ale vkus rozmytý, mainstreamový, masový. Těch tři sta lidí už nejsou odborníci, nejsou nuceni svoji četbu reflektovat a obvykle i přečetli jen něco málo z toho, z čeho se vybírá. Podle mne tahle kategorie smysl příliš nedává; je to něco jako anketa Zlatý slavík.

EK: Nevím, jestli přívlastky „masový“ a „mainstreamový“ nejsou ve spojení s českou prózou nonsensem. Na druhou stranu je zajímavé sledovat, co by vybrali literární vědci, co tři sta lidí od knih a co si nakonec vybere čtenář. Magnesia vlastně nabízí nikoliv nezajímavě strukturovaný pohled na literární vkus kulturního obyvatelstva.

Pavel Janoušek: Dějiny literatury jsou plné próz, které svého času dostaly jakousi cenu a dnes je nikdo nečte, próz, na něž se při oceňování zapomnělo a ony se přesto z toho či onoho důvodu staly součástí kánonu - a také je nikdo nečte. A pak tu jsou také prózy, které se čtou… Prostě logika recepce literatury je mnohem složitější, než aby ji bylo možné projektovat do obřadu, jehož úkolem je zviditelnit existenci literatury jako takové. Stálo by ostatně za inventuru podívat se z odstupu na nominované a odměněné knihy v minulých ročnících a co se s nimi stalo.

EK: Také se dávala Litera v kategorii čtenářů - taková cena útěchy pro bestseller. Ale jinak tu recepci právě medializovaná literární cena může vychýlit ve prospěch knihy, která by zapadla. I jinak třeba i inteligentní člověk vám klidně řekne, že by si něco přečetl, ale neví co - a že žádné současné české spisovatele nezná.

P. Janoušek: Cena čtenářů se uděluje stále… a nakladatelství Druhé město na síti ze všech sil lobbuje, aby se vítězem stala kniha Evžena Bočka Aristokratka ve varu, neboť podle jeho vyjádření jde o zdařilé pokračování nejvtipnější knihy roku 2012 Poslední aristokratka. Osobně bych její vítězství bral jako doklad o konci českého smyslu pro humor.

EK: Třeba to bude konečně ten případ, že autor se ceny vzdá, že si ji nezaslouží… Ale nepanikařme, že je o Aristokratku zájem vycházející z reklamních sloganů nakladatelství, nemusí nutně směřovat k tomu, že se všichni čtenáři opravdu pobavili. Spíš tu existuje poptávka po humoristické próze, která se kupodivu vytrácí.

ON: Koho byste volili vy, pokud byste letos zasedli v porotě? Vyjma Pavla Janáčka, který v porotě Litery za prózu sedí…

EK: Z přihlášených a nakonec nenominovaných knih mě mrzí, že propadly sítem Uhdeho Rozpomínky, což je samozřejmě tím, že zmizela publicistická kategorie. To je politováníhodné, protože tento žánr považuji za jeden z kulturně společenských pilířů – a ty knihy přinášejí něco, na co je třeba próza krátká. Mám-li jmenovat něco z šesti nominovaných, musím říct, že moje čtenářské zážitky byly kvalitativně vyrovnané u Jaroslava Rudiše, Anny Zonové a Jana Němce. Typ psaní, jak jej resuscituje Jan Němec v Dějinách světla a který na mě zapůsobil vzpomínkovým sentimentem dob, kdy jsem četla třeba životopisné romány Františka Kožíka, mi přijde v současné literatuře vzácný. Je heuristicky pracný, uměleckou revoluci s tím neuděláte a ještě vám každý bude vykládat, že František Drtikol (tedy hlavní postava) byl někdo úplně jiný. Na druhou stranu je to typ čtenářsky trvanlivé literatury, která nesejde ze světa čtení jen proto, že se obmění generační poetika. To je tedy můj kůň.

PAB: Já když nechám promluvit hlavu, tak mi vychází vítězně Jan Němec, protože to je pro mne vskutku Dílo – komplexní, promyšlené, hluboké a s nevídanou bravurou napsané. Není to „jenom“ literatura, ale i románová úvaha o našem dvacátém století a o roli člověka v dějinách. Když ale nechám mluvit srdce, vítězí u mne asi Němec-otec, tedy Láska na cizím hrobě Ludvíka Němce. I to je vlastně „starosvětské“ psaní, ale na rozdíl od Ivana Binara navíc neokázale hravé, ironické, intelektuálně brilantní a zároveň takové pikantní. Takhle neupoceně si hrát s motivy, se samotným vyprávěním a i se čtenářem, který je zároveň baven a zkoušen, to u nás uměl naposledy Milan Kundera.

ON: U mě by to taky vyhrál Němec, ovšem ten mladší. Měl bych ale předeslat, že se spolu přátelíme a že jsem tedy v jistém konfliktu zájmů. Jenže si nemůžu pomoct. Jeho kniha se mi zdá bravurní po jazykové, potažmo stylistické stránce, ocenil jsem i nápaditou a sevřenou kompozici. Nejde tu o klasicky tekutě plynoucí příběh, autor neustále mění perspektivu vyprávění, nahlíží život a myšlení Františka Drtikola z různých perspektiv. Líbí se mi, jak nenuceně při tom do jeho příběhu proniká charakter a atmosféra doby, s jakým vhledem Němec čtenáři přibližuje sociokulturní kontext. Pro mě to vlastně není jen román o slavném fotografovi, ale také příběh duchovního vývoje, zrání – Drtikola i celého počátku 20. století.

PJ: Ze všech knih, které jsem loni četl, mne nejvíce oslovila ta Ludvíka Němce. V jeho psaní není totiž důležité téma, jako spíše autorova a v důsledku i čtenářova - moje - radost z vyprávění a jeho možností. Hlavním subjektem tudíž nejsou postavy vyprávěné, ale především sám vypravěč; nejednou osobní a ztotožnitelný s autorem, či spíše s jeho autostylizací. Těžiště výpovědi přitom leží v autorově schopnosti cítit a myslet literaturou, skrze literaturu a v literatuře. Jednotlivé příběhy – příběhy těch druhých – jsou tímto vyprávěčem vytvářeny, rozehrávány a zpochybňovány, neboť je to on, kdo nedokáže odolat pokušení všelijak si s nimi pohrávat, balancovat na hraně mezi realitou a výmyslem, přiznaným i nepřiznaným, a tak své postavy zaplétat i do velmi kuriózních a překvapivých okolností. Je to poetika dnes už trochu archaická, ale mě stále baví.