Kdo bude výtvarnou osobností roku?

Cena vznikla před osmi lety v Galerii Klatovy/Klenová, kde se o ni staral Marcel Fišer. Ten byl ale loni z galerie vyhozen a teď vede Galerii výtvarného umění v Chebu, takže cenu pořádá odtud, ve spolupráci s měsíčníkem Art + Antiques.
Autor těchto řádků si řekl, proč ne a ve středu tedy Osobnost pomáhal v Krásných ztrátách vybrat. Slíbil, že s vyhlášením se počká až na příští týden, jenže mu to nedá a laskavé čtenáře chce seznámit alespoň s lidmi, kteří se dostali do užšího výběru. Uvádí je bez ohledu na výsledné pořadí. S tím, že je to fakt dobrá příležitost podívat se na to, co se tu vlastně loni dělo.
Tak třeba Zdeněk Sýkora si k devadesátinám nadělil velkou retrospektivu v Městské knihovně. Taky mu postupně vycházejí svazky kompletní monografie, loni vyšel druhý díl zahrnující rozhovory o jeho díle. Viktor Pivovarov zase pro Moravskou galerii připravil upravenou a ještě o něco lepší verzi své výstavy Oni, která si premiéru odbyla v Pardubicích. Jitka Válová v Topičově salonu vystavila své nové lité kresby a Adriena Šimotová instalovala v postním předvelikonočním čase svou rozměrnou frotáž v kostele Nejsvětějšího Salvátora. Tolik k titánům zdejší scény, kteří jsou pořád tak vitální, až jim to člověk nemůže nezávidět.
Další dva doyeni se bohužel svých loňských počinů nedočkali, přesto do soutěže patří, byť už k nim ocenění míří in memoriam. V Klatovech se konečně podařilo pořádně zhodnotit tvorbu kinetického sochaře Jiřího Nováka, vyšla k tomu i velmi vydařená monografie. A do velké monografie se sesbíralo i dílo dalšího sochaře, konstruktivisty Huga Demartiniho.
A teď k mladším ročníkům. Tomáš Vaněk udělal svůj další particip v Holešovicích, jednu fasádu tu přestříkal dokonalou iluzivní malbou imitující dlaždičkové obložení, jo a taky ho vybrali na mezinárodní přehlídku Manifesta ve Španělsku. Dominik Lang vytvořil působivou intervenci do Bienále mladých v Domě U Kamenného zvonu, kam přenesl reálnou restaurátorskou dílnu, na konci roku ho navíc ministr kultury pověřil přípravou instalace v našem pavilonu na letošním bienále v Benátkách. S tím souvisí i výběr dalších tří výtvarníků: Pavla Sterce,Vasila Artamonova a Alexeye Klyuykova – ti odmítli svou účast v Benátkách, kam je poslal Milan Knížák, aniž by respektoval Langovo vítězství ve veřejném konkurzu. Takové morální gesto se jen tak nevidí, posledně dva jmenovaní konceptualisté navíc na podzim vyhráli Cenu Jindřicha Chalupeckého.
Rukopisem jim blízký Jiří Kovanda se také konečně dočkal monografie, čekal na ni přes třicet let, povedená skládačka z jeho performancí a jemných galerijních instalací si ocenění zaslouží stejně jako jeho výstava ve vídeňské Secesi. Za výstavu u Jiřího Švestky si nominaci vysloužil Krištof Kintera, který v ní dál zkoumal, co všechno se dá oživit pomocí pár hejblátek a elektrického proudu. Policejnímu stíhání se opět nevyhnula skupina Ztohoven, tentokrát si ho vysloužila svou akcí Občan K., kdy si její členové mezi sebou vzájemně prohodili identity. A když už jsme u akcí na hranici zákona, loni měl dobrý rok taky Epos 257, kromě výstav v GHMP a DOXu stálo za pozornost jeho zabrání několika metrů čtverečních prostoru Palackého náměstí, které ohradil ocelovým plotem: instalace mu tam vydržela několik týdnů, než si ji odpovědné orgány všimly a odstranily.
A pak nesmíme samozřejmě zapomenout na Josefa Bolfa. Své nové malby vystavil v Plzni v rámci výstavy Decadence Now!, ve Volyni pak svými typickými temnými výjevy z podvědomí pokryl stěny tamní smuteční síně. Stejně tak by bylo hříchem pominout Tomáše Císařovského, který na Staroměstské radnici vystavil své akvarely, do té doby neprávem považované za méně důležitou část malířovy tvorby. A aby byl seznam těch pětadvaceti jmen z naší debaty úplný, ještě se mluvilo o Jiřím Černickém,Zbyňkovi Baladránovi,Georgi Dokoupilovi,Vladimíru Houdkovi,Petrovi Niklovi,Jaroslavu Rónovi,Karlovi Zlínovi a Josefovi Žáčkovi.
Kdo vyhrál, to tedy zatím prozradit nemůžu. Po víkendu se to dozvíte třeba na stránce http://artalkweb.wordpress.com/, kde taky momentálně můžete hlasovat pro tu „svou“ osobnost. Ale ono je to stejně vlastně jedno, kdo nakonec získal nejvíc hlasů. Pro autora těchto řádků bylo nejzajímavější si prostě na pár hodin sednout a vzpomínat, co ten uplynulý rok přinesl. Jak je vidět, nebylo toho vůbec málo.