I Diktátor Cohen má svá omezení

Poslední velké dílo komika Sachy Barona Cohena a jeho dvorního režiséra Larryho Charlese nazvané Diktátor je zcela jistě nejnabitější komedií letošního roku - a těžko už ho něco překoná. Příběh tyrana malé (fiktivní) země Wadíja, generála-admirála Aladína, má v sobě téměř smrtící dávku satirických urážek, dokonale aktuálních postřehů i „pokleslého“ tělesného humoru. Mimochodem, mezi ty víceúrovňové záležitosti patří i to, že spousta „arabských termínů označujících pohlavní orgány“ ve skutečnosti pochází z jidiš a znamenají něco zcela jiného.

Marnotratnost, s jakou se tu kumulují za sebou vtipy a gagy, vede paradoxně k tomu, že se člověk skoro ani nemůže pořádně zasmát. Ze tří vtipů je většinou čas zareagovat pořádně jenom na jeden; ostatní poněkud padají pod stůl. Na opakovaná zhlédnutí to je ideál, s trochou nadsázky si pokaždé můžete vybrat, kterému z těch tří pomyslných vtipů emitovaných v jednom kvantu se hodláte smát nahlas. Velmi často to ale vede k tomu, že se člověk jen tak ustavičně a v mírné křeči pousmívá, aniž se někdy uvolnil, nebo se dokonce stáhne a odmítá nechat na sebe film působit. I odsud plyne občas předsvědčení, že Cohenův humor je spíš trapný a nezábavný.

Vést debatu ohledně trapnosti či trefnosti Cohenova humoru ovšem troskotá nejen na subjektivní povaze toho, co komu připadá vtipné, ale především na tom, že Cohen využívá všechna patra humoru. Nenechává ve své produkci úplně zbytečnou vatu (takto byl například u nás svého času komponován pořad Tele-tele, který vedle výborných momentů unavoval hodně nadpoloviční většinou hlušiny). Spíš jen málokdo z nás má šanci pokrýt různými stránkami své osobnosti veškeré úrovně Cohenova vtipkování. S oblibou se například tvrdí, že sexuální a fekální záležitosti, v nichž se tak často vyžívá, srážejí jeho úroveň politického satirika. Stejně tak je ale možné tvrdit, že Cohen na bázi primitivní komedie vybudoval mnohem inteligentnější nadstavbu, a překonal tak omezení běžné komerční produkce.

Ani si netroufám rozsoudit, jak to je a co bylo v Cohenově tvorbě prvotní příčinou: zda přes pokleslé komediální prostředky prodává mnohem vážnější satiru, která míří přímo k jádru předsudků západní společnosti; nebo zda jde v případě oné společenské a politické kritiky jen o ojedinělé záblesky sebeuvědomění někoho, kdo přes veškeré své vzdělání na anglické univerzitě je v jádru „pubertální úchyl“.

Matoucnost Cohenovy persony spočívá totiž v tom, že na rozdíl třeba od Woodyho Allena nebo i Monty Pythonů nikdy nevystupuje z role. Nekomentuje sám sebe, nepřechází mezi různými úrovněmi mediální reality (viz slavné pythonovské zvolání „a teď něco úplně jiného!“). Nepomrkává na nás, že je to jenom hra; ve své roli žije jeden i dva roky a plně se jí odevzdá. Poskytuje rozhovory nebo vede rozhovory s jinými celebritami téměř výhradně jako Ali G, Borat, Bruno anebo Aladín. Dráždivé (a pro někoho znechucující) také je, že všechno kolem Cohena je pouze vlastní PR, marketing a sebepropagace. I když ho lze občas zahlédnout v civilu, ale jako civilní osoba nechce pro média existovat - a média po něm vyloženě vyžadují, aby hrál „debily“.

Někomu tato Cohenova symbióza s médii může dát dobrou záminku k tomu říct, že veškerá jeho kritika nebo podemílání systému (kdy dělá idioty z celebrit a politiků) je falešná nebo přinejmenším oslabená ve svém účinku.

Problém je, že tu zároveň nemáme nikoho lepšího. Například politická satira v pořadu Daily Show, který uvádí Jon Stewart (u nás poměrně málo známá, ale v Americe vlivná figura), je jistě pregnantní a sofistikovaná, ale pořád nám osvíceně zábavné objevy ohledně dnešní reality říká chlápek v saku, s načesanou patkou a dokonalým úsměvem. Klidně může v soukromí znásilňovat školačky, ale na veřejnosti se tvářit perfektně. Cohen ovšem předem své „hrdiny“ nechá znásilňovat školačky, školáky nebo zvířata, aby prostě neexistovala žádná dokonalá maska. Radikálně posunul konvenci, že mediální maska má být dokonalá. On má masku a nic jiného než masku, ale ta vyjevuje naprostou prohnilost.

Jak už bylo napsáno na začátku, Diktátor je podle mého soudu nejlepší a nejodvážnější komedie letoška, a s radostí bych ho doporučil úplně každému, už třeba jen pro škodolibé uspokojení, že bude zhnusen, uražen nebo zahanben. Ale zároveň není možné zamlčet, že i Cohenův humor má jasné mantinely. Podléhat anarchistické iluzi, že si dělá úplně, co chce, není správné. Jistě, opět tu uvidíme jeho obnažené přirození, film obsahuje povznášející poetickou pasáž oslavující onanii nebo scénu snímanou zevnitř vagíny a dělohy, odkud Aladín vytahuje dítě.

Hranice jsou ale dány tím, že Cohen například nikdy nejde proti základům Islámu, ani proti Alláhovi, ani proti Mohamedovi. Neriskuje osud dánských novinových karikaturistů a šéfredaktorů, nad nimiž byl vyhlášena fatva. Netroufne si ve finálním sestřihu ani na americkou celebritku Kim Kardashian, o níž se mluví v upoutávce ve smyslu, že je pěkná coura, co dá každému, když jí koupí diamant. Větičkou o ní pouze naláká, ale pak ji nepoužije.

https://www.youtube.com/watch?v=0gqM0IVhWOo

Čímž se dostáváme k tomu, že je na Cohenovu adresu nutné říct také něco nekorektního. On jako bohatý Žid se spoustou právníků za zadkem není žádný outsider nebo rebel v Hollywoodu, naopak se nachází na „vrcholu potravního řetězce“. (Prosím, žádné konspirační teorie, jde o normální případ nepotismu – někdo, kdo má dobrý původ a styky, se dostane snadněji nahoru.)  Ví naprosto přesně, co si může dovolit, a skoro nic mu nehrozí a nic neriskuje. Nejhorší, co se mu může stát, je komerční neúspěch.

Jak podotkla kolegyně z Hospodářských novin Jindřiška Bláhová: to,  že Cohen uráží všechny, vyžívá se v politické nekorektnosti a hraje na všechny strany,  není znak „vyváženosti“, ale trochu srabárna. Počítá prostě s tím, že si každý vyloží jeho filmy tak, že míří „proti těm druhým“. Jistě, Diktátor je zaměřený hlavně proti politice USA a OSN, které se nejsou schopny vypořádat s diktátory, ale naopak je různě podporují a zpozdile si pak hrají na morální arbitry. Namísto vedení „ospravedlnitelných válek“ a „eliminace zla ze světa“ jde spíš o plnění různých obchodních zájmů.

Cohen v tomto vyjadřuje vlastně jen lidový konsensus, který už nikdo necenzuruje. A nic ho to tedy nestojí. Už hodně recenzentů a komentátorů podotklo, že pokud Cohen v něčem navazuje na Chaplina a jeho Velkého diktátora (1940), v němž parodoval Hitlera, pak na rozdíl od něj se neangažuje proti nějakému reálnému zlu. Husajn, Kaddáfí, Kim Čong-il (a zřejmě i Usáma Bin Ládin) už umřeli; čili Diktátor je vlastně jen taková potměšilá tryzna a Cohen už není žhavě aktuální. Oproti Chaplinovi taky postrádá humanismus a těžko se mu může stát, že po válce (která navíc nyní neprobíhá) bude vykázán z Hollywoodu za nepřijatelné názory. Cohen totiž (ústy svých postav) zastává všechny názory a zároveň žádný nemá.

Nicméně, přese všechno stojí za to ocitovat projev Aladína v OSN. V něm se snaží obhajovat diktaturu proti demokracii a vyleze z něj tohle:

Představte si, kdyby byla diktatura v Americe.
1 % lidí by mohlo ovládat všechno národní bohatství.
Mohli byste svým bohatým kamarádům snižovat daně a dávat jim peníze,
když riskují a zkrachují.
Mohli byste ignorovat zdravotnictví a vzdělávání chudých.
Vaše média by vypadala svobodně, ale tajně by je ovládal jeden člověk a jeho rodina.
Mohli byste odposlouchávat telefony, mučit vězněné cizince.
Mohli byste falšovat volby.
Mohli byste válčit pod falešnými záminkami.
Mohli byste zaplnit vězení jednou rasovou menšinou a nikdo by si nestěžoval!
Mohli byste pomocí tisku strašit lidi, aby podpořili zákony,
které jsou proti jejich zájmům.
Vím, že je pro vás těžké představit si to, ale zkuste to, prosím.

Pak se podívá na politickou aktivistku, do níž se zamiloval, a pokračuje:

Řeknu vám, co je demokracie! Demokracie je hrozná! Samé kecy a poslouchání cizích názorů!
A všichni můžou volit, i mrzáci, černoši a ženy.
Demokracie má chlupaté podpaždí a měla by trochu zhubnout.
Demokracie vypadá jako trpaslík v divné paruce.
Demokracie vás líbá, protože chce, ne protože jejího tátu přivážete k topení s elektrodami na bradavkách.
Demokracie má chyby! Není dokonalá!
Ale, demokracie… já tě miluju.
Demokracie, budeš jednou z mých žen.

Amen.