Hliník se odstěhoval do Šanghaje

Milan Knížák včera dostal od Václava Klause Medaili za zásluhy o stát v oblasti kultury a umění. „Jako ředitel Národní galerie stabilizoval její chod a inicioval řadu pozoruhodných výstavních projektů“, tvrdí mimo jiné Pražský hrad. Jak to okomentovat? Nejlépe citátem z Knížákovy recenze knihy jeho někdejšího přítele Petra Rezka, kterou dneska generálnímu řediteli Národní galerie otiskly Literární noviny: „Je mi líto všech, kteří takové texty berou vážně. A pokud porota, která knihu ocenila, se nechala podvést, pak nebyla dostatečně profesionální a podílí se tak na matení veřejnosti.“

Ale teď k vážnějšímu tématu. Včera se totiž ukázalo, že obří zlatá slza od výtvarníka Federica Díaze vystavovaná několik měsíců v českém pavilonu na EXPO 2010 v Šanghaji byla ve skutečnosti vyrobená z hliníku. Prý šlo o skrytý vzkaz české vládě: ta před zahájením projektu odmítla na EXPO půjčit jednu tunu zlata z rezerv České národní banky, Díaz si tedy musel drahý kov sehnat sám a když se ho všichni ptali, kolik se mu ho nakonec podařilo získat, odpovídal, že jeho „nynější váha se rovná odvaze státu“. Čili odvaha státu rovná se hodnotě 3,4 gramu, neboť právě tolik váží tenká vrstva zlata, jíž na hliníkové tělo blyštivé kapky Díaz použil.

Je mi těch milionů Číňanů, které se na kapku přišly podívat, až líto. Samozřejmě že si všichni mysleli, že se dívají na zlatou hroudu, a když si měli vsadit, kolik že váží, tři a půl gramu je rozhodně nenapadalo. Ostatně jako na zlato jsem se na ni díval i já, když mi Díazův vystavovaný stroječek vyráběl parfém smíchaný z ozvěn mých emocí, jež snímal počítač právě při pohledu na zlatou kapku. Docela by mě zajímalo, jestli by voněl jinak, kdybych se na tu slzu díval jako na hliník. Nejspíš jo, nejspíš by v něm bylo pár kapek trpkosti.

Na druhou stranu, jak předevčírem ukázal Tomáš Etzler v jedné ze svých reportáží z Číny, tamní obyvatele jen tak ledasjaký podvod nerozhodí. Točil o hercích a učitelích angličtiny z Evropy, které si čínské podniky najímají, aby při jednáních s jejich obchodními a politickými partnery předstírali, že jsou zástupci nějaké velké mezinárodní firmy. Jeden neúspěšný herec tak například vyprávěl, jak před politickou honorací jednoho města úspěšně vystupoval jako šéf jednoho amerického podniku, který ve svém projevu neopomenul zdůraznit, jak se Čína za tu dobu, co v ní nebyl od poslední obchodní návštěvy, pěkně proměnila. Zajímavé přitom bylo, jak snadno o tom v reportáži mluvil, vůbec se nebál, že by mu teď Číňané po vyzrazení jejich triku přestali přihrávat zakázky. Lež je totiž prý pevnou součástí jejich kultury.

Což ostatně můžou potvrdit i Rusové, kteří do Číny nedávno před podepsáním obří zbrojařské zakázky půjčili pár supermoderních stíhaček, aby si je Číňané nejdřív vyzkoušeli. Výsledek je ten, že z obchodu sešlo: Číňané si letadla rozebrali do posledního šroubku, okopírovali všechny díly a úplně stejné stíhačky si teď pod jiným názvem vyrábějí sami.
Z čehož vyplývá, že svědomí Federica Díaze může zůstat čisté. Pokud se tedy cítí jako Číňan.