Film Mistr nechává diváky opuštěné

Psychologické drama Mistr (The Master) režiséra Paula Thomase Andersona (Hříšné noci,Magnólie,Až na krev) má sice tři herecké nominace na Oscara (pro Joaquina Phoenixe,Phillipa Seymoura Hoffmana a Amy Adams), ale hlavní kategorie (scénář, film, režie) neobsadil, jelikož se až příliš vymyká představám o tom, jak by měl takový oscarový film vypadat. Je to nespravedlivé i v tom, že zcela opomenuta byla i vynikající kamera Mihaie Malaimareho Jr., a také proto, že Mistr na festivalu v Benátkách dostal Stříbrného lva a oficiálně už tedy patří mezi nejlepší filmy loňského roku.

Spíš než zabředávat do sporů, „zaslouží si to Oscara“, z čehož se stala v posledních letech otravná povinnost, skorozábava a takřka jediné kritérium uplatňované ve filmových rubrikách mainstreamových médií, stojí za to bavit se o tom, čím přesně Mistr vykračuje z běžné škatulky „seriózních dramat“ a čím na nás vyvíjí dnes zdánlivě nesamozřejmé nároky, které by umění mělo vznášet. Potíž nastává pouze v tom, že tuto obhajobu lze přehnat a vynést na piedestal cokoli jinakého jen proto, že to je jiné.

Nejprve stručný nástin příběhu: Bývalý vojenský námořník Freddie Quell (Joaquin Phoenix) se nemůže po válce vrátit do normálního života. Propadá alkoholu (který si mimo jiné míchá a vyrábí sám s použitím ředidla), neudrží si žádnou práci, protože bezdůvodně napadá lidi, jeho sexuální nadrženost má vyloženě zvířecí rozměry. Je to ztracenec, který sice v sobě má nějaké nedávné a možná i dávné trauma, ale za většinu problémů v současnosti si může sám, protože je sobecký, omezený a nezodpovědný.

Zdá se, že obrat v jeho životě může přinést až setkání s bohatým Lancasterem Doddem (Phillip Seymour Hoffman), který nedávno založil vlastní sektu s názvem Zdroj (The Cause). Ta se zdá být radikálním rozchodem jak s křesťanstvím, tak s moderní vědeckou racionalitou a stojí na objevování skrytého potenciálu lidské mysli pomocí návratů do „minulých životů“. Lancaster ve Freddiem uvidí ideální testovací subjekt, na němž by mohl dokázat, že jeho metoda zpovídání funguje. Pro Freddieho se zase jedná o možnost najít nový smysl života. Mnohaměsíční terapie ale nikam nevede.

Zaujmout při sledování nějakou vnější nezúčastněnou pozici je krajně obtížné, protože film je nám podáván téměř výhradně z perspektivy Freddieho, který zjevně není schopen pochopit, co všechno učení sekty obnáší – a tudíž se to nedozvíme ani my, diváci. Objeví se tu sice záblesky z perspektivy Lancastera, ale ty nám napoví spíš něco o tom, že nemá vše tak pevně v rukou – symbolicky (či vlastně doslova) to potvrdí minimálně scéna, v níž ho manuálně ukojí jeho manželka (Amy Adams), která se vůči němu chová podobně panovačně jako on ke svým „ovečkám“.

Diagnóza obou mužů by se dala popsat jako vzájemná patologická závislost. Mladší Freddie je pro Lancastera částečně novým synem (vlastní syn o učení Zdroje výrazně pochybuje), částečně možná i objektem touhy – Hoffman již poněkolikáté ve své kariéře hraje latentního homosexuála, přesněji řečeno, hraje tak, že máme důvod postavu podezírat z této latence.

Freddie zase naopak v Lancasterovi spatřuje náhradního otce, ale vzhledem k tomu, že se neumí podřídit autoritě a jeho osobnost nemá žádný duchovní rozměr, tak nedovede onomu zasvěcování do tajemství podlehnout, spíše ho bere jako dráždivou hru. Přitom ale nic jiného v životě nemá, není obklopen nikým blízkým a ani nedovede navazovat hlubší vztahy. Zpovědi z těch nejintimnějších témat, umožňují Freddiemu mluvit o něčem, co sám nemá v hlavě úplně uspořádané.

Film sám tak z velké části působí jako „sektářský výcvikový kemp“, jehož cílem je vymýt Freddiemu a divákům mozek. Jen v jedné dvou scénách postaví proti Lancasterovi nějakého kritika či pochybovače jeho učení, ale jinak nás nechá uzavřené v bublině jakési kolektivní hypnózy, kdy hrozí nebezpečí, že podlehneme celkové atmosféře.

Jistě se nemůže stát, že by po skončení filmu někdo „uvěřil ve Zdroj“, protože na to vyprávění poskytuje málo informací. Přesvědčení racionální materialisté se také nebudou cítit nahlodáni, že by snad nějaké minulé životy existovaly a že je potřeba „osvobodit svou duši od těla“ a podobně.

Přesto přese všechno snímek zůstává nepříjemně uložený a rezonující v hlavě několik dní. Nutí nás přemýšlet, na čem stojí naše vlastní přesvědčení (ať už je jakékoli), jak někdo dovede věřit něčemu jinému než my, jak musí vypadat svět někoho, kdo se stal členem sekty, a jaké to musí být, když nemáte žádnou víru a zůstáváte bezcílní jako Freddie.

Snímek zobrazuje proces nepovedené „léčby“, který poznamenává i samotného „léčitele“. Potíž s přijetím Mistra jakožto uměleckého díla ale pramení z toho, že konvečně očekáváme velké vyvrcholení. Předchozí Andersenův klasicky stavěný film ho měl – drama Až na krev končí grandiózním střetnutím egoistického, ale brutálně upřímného bezvěrce Daniela s manipulativním, ale slabošským kazatelem Eliem. Daniel zde Elie nejprve poníží – donutí ho vyznat se, že je falešný prorok, a vysměje se mu, protože se mu podařilo ho podvést – a potom ho umlátí kuželkou k smrti. Když zvolá „Skončil jsem!“, víme, že lepší finále už jsme vidět nemohli.

Naproti tomu v Mistrovi k takovému střetu nedojde, už jenom proto, že je strukturován velmi volně jako „proud vědomí“. Cesty dvou mužů se tu dvakrát rozejdou, bez toho, aniž bychom měli pocit, že jeden z nich vyhrál. Čekali bychom velkou hádku o myšlenky a principy, kde vyhraje ten chytřejší nebo upřímnější. Místo toho zůstáváme stále na úrovni emocí nevyřčené a nepodařené „love story“. Film skutečně vyznívá do ztracena, jeho významová otevřenost neskýtá bohaté interpretační vzrušení „mohlo to být tak a nebo jinak“, ale zanechá nás v pocitu, jaký asi musejí zažívat lidé, které vyplivla sekta jako ty „nehodné“. Prázdnota je to správné slovo.

Takový pocit nás ale nedovede uspokojit. Nejenom, že obě postavy byly nevyrovnané a nesympatické a bylo těžké se do nich vcítit a stát na něčí straně – což je relativně obtížné u Až na krev (i když příznivci tohoto filmu si většinou jistým způsobem vychutnávají Danielovu misantropii). Problém Mistra je, že nic nevyjasní, nic neukončí, nic nevygraduje. Pocit krize, rozkolísanosti a dezorientace nám toto drama neumožňuje překonat jakoukoli katarzí.

Zůstává nám možnost se distancovaně kochat tím, jak Anderson geniálně využívá 65mm obrazový formát, kterým zdůrazňuje izolovanost a vzdálenost postav od sebe, i nekonečné bloumání tam a zpátky a nemožnost uniknout. S estétskou povzneseností můžeme vnímat kontrast mezi křišťálově čistými obrazy a mezi hudbou, která je plná nejistoty a distorzí a vlastně moc nepadne k obrazu. Anebo se tyto výrazové prostředky začneme přijímat podprahově a film nás vtáhne a vykolejí. Na konci budeme vyčerpáni a vyplivnuti ze tmy sálu, kdy nám většina problémů začne připadat málo zásadní. Zvláštní kouzlo tohoto filmu tedy spočívá v tom, že musí vyvolávat frustraci, protože kdyby nám poskytl odpovědi a rozřešení, popřel by vlastně to, o čem celou dobu vyprávěl.

Chce to jistou odvahu a úsilí dokoukat podobné dílo do konce. Je přitom zřejmé, že nenachází porovnání s ničím, co v kinematografii vzniklo za poslední roky.

Není to žádná nezávislá psycho-konverzačka, ale velkorysá, výpravná, dobově detailní historická sonda do myšlení a pocitů lidí v poválečné Americe. Bez tohoto dobového určení by z filmu zbyla jen decentní satira na scientologii, která se tolik rozmohla v Hollywoodu.

Anderson se ale nepokouší o krátkodeché vtípky na účet zakladatele scientologie Rona L. Hubbarda, jehož Hoffmanova postava velmi připomíná. Jde mu mnohem spíše o vyjádření toho, že v moderním světě je těžké najít opěrný bod. Proto nám ho schválně neposkytne ani čitelnou pointou ve svém díle. Berme to tedy od autora jako jistý „výchovný políček“ a možná i jakousi rezignaci na to, aby byl sám přijímán jako velký mistr. Sklouznout k náboženské adoraci filmařů totiž mají milovníci umění často sklony. Tento film jim to za cenu cíleného odepření velkého finále dává sežvýkat jako hořké sousto.