Chytli Rathahaha. Oh, aj lajk it
Mají být média nekorektní jako internet?
Začněme výpiskem z četby. Takto popisuje Julian Treslove, hlavní hrdina románu Finklerovská otázka od Howarda Jacobsona, proslulou britskou mediální instituci:
„Minul sídlo BBC, společnosti, pro niž kdysi pracoval a upínal k ní idealistické naděje, ale kterou teď zcela iracionálně nenáviděl. Kdyby racionálně, dal by si větší pozor, aby kolem budovy tak často neprocházel. Vždycky potichu opovržlivě procedil mezi zuby: „Srágora.“ Dětinská nadávka.
Přesně kvůli tomuhle BBC nenáviděl, dělala z něj děcko. „Tetička,“ tak nazýval společnost láskyplně celý národ. Ale tetičky bývají, pokud jde o city, postavy nevypočitatelné, zlomyslné a nespolehlivé, předstírají lásku, jen dokud se jí jim samým nedostává, a potom sbohem. Treslove věřil, že z lidí, co poslouchají BBC, se stávají závislé, stupidní bytosti neschopné vlastního úsudku. Podobně jako z těch, kteří tam pracují. Jenže u zaměstnanců to bylo ještě horší - nasazovala jim želízka ješitnosti a příslibů povýšení, a oni se stávali pro jakýkoli jiný život zcela nezpůsobilými.“
Jde sice o humoristický román (právě ho vydal Odeon) a Treslove je zakyslý hlavně proto, že jeho samého nepovýšili. Nicméně i tak není od věci otázka, jak by měl český národ nazývat některé své „mediální sloupy“. A nejen v souvislosti s kauzou Rath se zdá, že ideální by byla saturninovská teta Kateřina nebo Nesmrtelná teta – personifikace Závisti s dobráckou tváří Jiřiny Bohdalové.
Nemám tu vůbec v úmyslu bránit Davida Ratha; zdá se jasné, že jeho marnivé ego podlehlo představě o své velikosti. Ale to ještě neznamená, že bychom my sami měli propadnout nejnižším (internetovým) pudům a média by nás v tom měla podporovat. Kromě mnoha jiných se to povedlo i veřejnoprávní ČT, když ve svém rathovském, trochu afektovaně dramatickém zpravodajství našla prostor i pro ukázku, jak sociální sítě reagují na Rathovy miliony v krabici na víno - a jak se tato lidová tvorba shromažďuje i na jejich portálu.
Internetový humor je pochopitelně zlý a nekorektní, ale nemá smysl mu to vyčítat, to je jeho podstata. Virtuální prostor slouží jako ventil a zároveň jako prezentace vlastní, ničím neomezované originality. ČSSD tu má nehynoucí popularitu a důvodem zdaleka není jen její politika: velmi ne-cool strana a její velmi ne-cool představitelé slouží jako snadný referenční bod, jak se vymezit. Bylo by ostatně zajímavé porovnat fiktivní volby na Facebooku a pak skutečný volební výsledek týchž voličů - a to by byl možná i úkol pro ČT, spíš než přebírat sociální sítě a jejich atmosféru.
ČT v těchto sklonech není pochopitelně sama - a možná se zdá nefér připomínat televizi v proudu rathovských informací tento detail. Ale její příchylnost k sociálním sítím není nic ojedinělého. Zejména díky Milanu Fridrichovi začala veřejnoprávní stanice dokonce razit heslo, že obsah zpravodajství tvoří sami diváci. Ve zdejším podání ovšem „éra nových médií“ znamená jen přenášení zodpovědnosti za novinářskou práci a alibistické podkuřování těm, kdo se založením facebookového profilu získali dojem, že všechny názory jsou si rovny.
To není zpochybnění kreativity, narušování koženosti ani svobody, které na druhé straně sociální média přinášejí - ostatně byla třeba jedním z důležitých faktorů arabského jara. Jen poznámka, že přes panoptikální příchuť případu a politické preference by tu mělo být co nejvíc čtenářů a médií, jež kauzu Rath vnímají s nadějí jako „očistný proces“, ale zároveň o ní kriticky přemýšlejí jako Jan Macháček – a rozhodně ji „nelajkují“ v hysterickém opojení sebou samými.
A také nezávidí internetu. Na ČT měla prezentace rathovských vtípků jediný efekt: stanice si chtěla připadat jako rebelující holka v minisukni, i když jinak (minimálně po formální stránce) vypadá spíš jako oživlá souprava „Barbie reportérkou“. A když už, ať je tento „neslušný pohled“ ve zprávách pravidlem, bude vážně zábava. Po Fukušimě, Breivikovi či úmrtí Steva Jobse by se byl jistě našel dostatek legračního materiálu.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].