V ČNB se hraje podle různých partitur

Vysocí představitelé centrální banky „promluvili“ tento týden velmi rozdílně, ba protichůdně na téma úrokových sazeb. Viceguvernér Singer si dovede představit, že by sazby mohly poklesnout, viceguvernér Hampl by rád viděl, kdyby šly nahoru. V článku napsaném pro týdeník Ekonom se viceguvernér Miroslav Singer vyjádřil svým již tradičně komplikovaným jazykem, který by mohli na seminářích luštit studenti matematicko-fyzikální fakulty. Singer napsal, že „pokud se ovšem rozhodne, že stávající bezprecedentní posilování koruny by mohlo vést k podstřelení cíle na horizontu prognózy, neznamená to, že centrální banka nemůže zasáhnout a bránit masivnímu propadu poptávky způsobujícímu pokles cen pod inflační cíl uvolněním své měnové politiky," ČNB je podle něj oprávněná dělat kroky ve prospěch splnění inflačních cílů. „A to bez ohledu na to, že to může (nemile) překvapit některé hráče na trhu s českou korunou,“ upozornil Singer. Luštitelé si tento hieroglyf přeložili tak, že viceguvernér Singer nevylučuje snížení sazeb.

V rozhovoru pro Hospodářské noviny prohlásil viceguvernér Mojmír Hampl, že silná koruna nebude k potlačení inflace stačit. Podle něj bude třeba zvýšit úrokové míry.

Představitelé bankovní rady nám zde prezentují diametrálně odlišný názor na jednu docela důležitou věc. Předem asi vyloučíme možnost, že jde o výsledek koordinovaného úsilí, v rámci kterého se ČNB rozhodla vnést zmatek a nejistotu do řad obchodníků a spekulantů. Spíše se ale zdá, že oba bankéři hrají part podle různých partitur či nemají vůbec sladěné noty.

Vadí to? Jsou na světě centrální banky, kde jsou rozpory mezi šéfy známá a veřejná věc. Takovou pověst má v poslední době například americký Federální rezervní systém (Fed). Jeho předseda Ben Bernanke má v radě guvernérů oponenty a kritiky, podle kterých – když to zjednodušíme – měla být americká centrální banka od začátku tzv. hypotéční krize daleko přísnější. Jenže brát si dnes příklad právě z Fedu není možná nejrozumnější.

Celá řada ekonomů všude na světě viní Fed z toho, že je zodpovědný nejen za americkou finanční a hypotéční krizi, ale jeho expanzivní měnová politika je významně zodpovědná za růst cen surovin včetně ropy i celosvětovou inflaci. Rada guvernérů americké centrální banky navíc není již delší dobu obsazená a jeden z intelektuálních architektů Bernankeho měnové politiky Frederic Mishkin nedávno rezignoval a trhy to vnímaly jako přiznání vlastních omylů. Ve Fedu se sice nosí demokratická výměna stanovisek (a to i navenek), potíž je v tom, že reputace americké centrální banky je v tuto chvíli dosti poškozená a proto není nejlepší si z ní brát příklad.

ČNB je ve srovnání s Fedem, který lze bez nadsázky považovat za jedno z ředitelství zeměkoule, instituce trpasličí a Česko je malá, otevřená ekonomika. Proto by bylo asi lepší, aby o zásadních věcech jako jsou úrokové sazby vysílala banka jasnější, pevnější, jednotnější a srozumitelnější signály. Je sice rozumné, že se se zpožděním dozvíme, že členové bankovní rady mají během zasedání různé názory a různě hlasují, možná je ale docela smysluplné, že se o disputacích dozvídáme právě se zpožděním.

A dvě poznámky na závěr. Sazby zůstanou podle všeho ještě nějakou dobu beze změn, protože viceguvernér Mojmír Hampl je se svým názorem na jejich zvyšování v ČNB zatím osamocen.

A viceguvernéru Singerovi lze doporučit, aby si občas přečetl třeba Babičku od Boženy Němcové a provětral si hlavu krásnou češtinou. Pokud tedy nemá jeho hieroglyfický jazyk autistického programátora nějaký zvláštní, zatím netušený, význam.