Zatímco německá kancléřka Angela Merkelová řekla před deseti dny „nein“ myšlence společných evropských dluhopisů, novinkou tohoto týdne je to, že v německé vládě jsou slyšet i jiné hlasy. Ministr financí Wolfgang Schäuble pravil v rozhovoru pro Bild am Sonntag, že Německo je „otevřeno debatě o fiskální unii“. Schäuble také řekl, že „za deset let tu budeme mít strukturu, která mnohem silněji koresponduje s tím, čemu se říká politická unie“.
Německý ministr také pravil, že až dosud platilo, že „základní rozhodnutí o fiskální politice se mají odehrávat na nadnárodní úrovni. Pokud se to změní, můžeme o tom mluvit.“
Ministr také řekl, že i odchod nějaké periferní země z eurozóny může mít nepředvídatelné důsledky podobně jako pád banky Lehman Brothers.
V posledních dnech se diskutuje o gramotnosti dětí i dospělých ve čtení, financích a matematice. Na příkladu Schäubleho výroků ale znovu vidíme, že i evropské elity (o evropském „občanstvu“ ani nemluvě, ale nechci ho podceňovat) se nejeví příliš gramotné v oblasti státoprávního uspořádání, konstitucionalismu, federalismu či fiskálního federalismu. Bez ujasnění pojmů se ale vůbec nikam nedostaneme.
Ačkoli výroky Schäubleho jsou povzbudivější než Merkelové, není přesně jasné, co si Schäuble představuje pod pojmy politická či fiskální unie. Za politickou unii může leckdo považovat i pravidelné schůzky představitelů států a různé pokusy o koordinaci politik. Koneckonců i Evropská unie v současné podobě se asi ne náhodou jmenuje unie.
Anebo může termín „politická unie“ znamenat tvrdý politický i fiskální centralismus, tedy skutečné mocenské a fiskální centrum, mocnější, než jsou jednotlivé národní státy.
Přitom je spíše pravděpodobné, že Evropská unie bude buď směřovat k federalismu, nebo se rozpadne. Federalismus je ovšem něco zcela jiného než politický centralismus či unie. Federalismus stojí a padá s myšlenkou vnitřní (tedy i daňové) konkurence a stejně tak stojí a padá s nedemokratickou ideou „checks and balances“, tedy pojistek, kontrol a vyvažování mocí.
Proč musí jít Evropa cestou k vyzkoušenému federálnímu modelu? Protože to tak většinou v historii bývá a pak také proto, že Evropa už jednu čistě federální instituci má, a tou je Evropská centrální banka. Cesta k federalismu je a musí být ovšem proces a hotový federalismus tady za deset let velmi pravděpodobně ještě nebude.
To nás ovšem nemusí znepokojovat. Z určitého pohledu se také americká federace budovala velmi dlouho: centrální banku mají v USA teprve sto let a federální policie vznikla až v 30. letech.
Proto by pro začátek stačilo budovat federaci velmi zárodečnou či minimalistickou, třeba takovou, jakou popisuje ve svém pondělním textu například Wolfgang Münchau z Financial Times. Münchau tvrdí, že nejde o daňovou harmonizaci či nafukování evropského rozpočtu. Navrhuje tři věci: opravdu evropské bankovnictví (banky využívají společného trhu pro své zisky, případné ztráty bank ale zůstávají na bedrech národních států), kde se ztráty bank budou řešit na evropské úrovni, malý solidární fond, který bude řešit asymetrické šoky – dočasný výpadek zaměstnanosti v některých státech či regionech, a nakonec daň, která bude sankcionovat případné obchodní nerovnováhy.
K Münchauovi můžeme dodat, že společný evropský rozpočet nemusí být pro začátek nijak masivní. Možná by stačilo dávat peníze místo na společnou zemědělskou politiku na něco rozumného. Faktem rovněž je, že extralegální solidarita (stojící mimo evropské smlouvy) se zjevně rodí a je už vlastně skutečností: co jiného je ochranný garanční val (EFSF), co jiného je nákup periferních dluhopisů Evropskou centrální bankou? Stačí tomuhle všemu vytknout cíl, koridor a směr.
Na místě jsou ovšem obavy. Obávám se, že v testech ze znalostí fiskálního federalismu a základních podstatných pojmů státoprávního uspořádání by evropští politici dopadli hůře než české děti v matematice a čeští dospělí v testech finanční gramotnosti. Někdo mluví o centralismu, jiný o federalismu. Jeden o koze, druhý o voze. Němci přitom dobře vědí, co to je federalismus, protože sami ve federální (bundes) republice žijí. Stačí začít POSTUPNĚ přenášet vlastní model na evropskou úroveň. Slovo postupně je klíčové: prozatím zárodečný společný dluhopis, zárodečná společná daň, zárodečné ministerstvo financí.
Možná má ale Schäuble na mysli něco jiného: buď se státy vzdají úplně fiskální suverenity, nebo se není o čem bavit. Možná to může myslet i jinak, protože obsah nahozených pojmů ministr nijak nerozvádí.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
