Řecké referendum, Draghi a inflace

Překvapivé referendum, které oznámil řecký premiér Papandreu a které se bude konat v prosinci či spíše až v lednu, vzalo trhům a investorům všechnu náladu. Akcie padají po celé zeměkouli, s tím jak je stále zřejmější, že krize eura začíná zpomalovat tzv. reálnou ekonomiku nejen v Evropě, ale už i v Asii. Takže logicky: euro klesá, dolar posiluje a akcie padají od Asie přes Evropu po Ameriku. První věc je, že celé dva měsíce zůstane eurozóna v nejistotě a nikdo nebude vědět, jak to dopadne.

Pokud chce eurozóna jednat o tom, že by záchrannému valu pomohly svými penězi Čína, Brazílie nebo Rusko, je zjevné, že tyto státy vzkážou evropským vyjednavačům jediné: můžeme o tom uvažovat, jedině až se dozvíme, jak to vlastně dopadne s řeckým referendem.

Mezitím se bude zhoršovat situace s financováním dluhu Itálie, Španělska, Portugalska, Irska a možná i Francie.
Věc druhá je, co by řecké ne znamenalo v praxi. Troufám si tvrdit, že tentokrát už zcela jistě odchod Řecka z eurozóny a Evropské unie. To se prostě stane, i když to třeba zatím legálně není možné. Zároveň dojde v Řecku k divokému bankrotu, zhroucení tamějších bank a patrně i k silným sociálním nepokojům.

Ty dva měsíce bude muset premiér Papandreu trávit nejen kampaní za podmínky půjčky, ale také technickou přípravou možného odchodu Řecka z eurozóny. Pokud Řekové řeknou ne, Papandreu odstoupí. Bylo by však nezodpovědné, aby scénář pro případ nebezpečí či státního ohrožení zůstal na další vládě, která bude přebírat moc uprostřed padlých bank, nepokojů a v okamžiku, kdy ve státním sektoru dojdou výplaty. Což se bez nové půjčky stane přesně na začátku ledna.

…

Referendum určitě dopadne podle toho, jak bude konstruována otázka. Třeba otázka „souhlasíte s dalšími úsporami a škrty?“ skončí jasným ne. Pokud otázka bude třeba „souhlasíte s dalšími škrty, pokud jsou podmínkou setrvání v eurozóně?“, může to dopadnout naopak.

Šedesát procent Řeků sice nechce další škrty a novou půjčku, ale sedmdesát procent Řeků nechce odejít z eurozóny.

Ale ještě jednou: důležitější je ta dvouměsíční nejistota a svázání rukou všem, kteří se snaží vymyslet a dojednat přechodné řešení či stabilizaci situace (jakkoli jde pouze o první pomoc). Hlavní potíž je, že není čas.

V Německu se řecké referendum setkává s poměrně zuřivou reakcí.

…

Možná to s eventuální čínskou pomocí eurozóně také nebude tak horké. V rámci celosvětové rovnováhy by sice Číňané měli cosi dělat se svými přebytky (a rovněž je jisté, že potřebují evropský trh), jenže ani Čína – ač je totalitní stát – nedělá rozhodnutí v politickém vzduchoprázdnu. Jak by asi čínští lídři vysvětlili lidem, že pomáhají bohatým Evropanům, kteří si nechtějí pomoci sami, i když by mohli? V Číně třeba de facto neexistují státní důchody ani řádný systém sociálního zabezpečení.

…

Dnes střídá Ital Mario Draghi na postu šéfa Evropské centrální banky Jeana-Clauda Tricheta. Dramatičtější dobu k výměně na tomto klíčovém postu si snad ani nešlo vybrat.

ECB oficiálně už ukončuje svůj nákup dluhopisů v eurozóně, především pod tlakem svých německých a severních akcionářů. O Draghim se říká, že je to jakýsi italský Němec, ve smyslu konzervativního, přísného a rigidního přístupu. Určitě nebude chtít vypadat, jako že jakkoli přihrává nebo pomáhá Itálii.

Na druhou stranu se zdá stále pravděpodobnější, že ECB se bude muset ke svým masivním intervencím na dluhovém trhu vrátit, případně si počínat ještě mnohem odvážněji než dosud.

Podle některých ekonomů, jako je například Willem Buiter, činí neinflační rezerva či kapacita ECB na tyto nákupy tři biliony eur. Vzhledem k tomu, že idea pomoci záchrannému valu ze strany Číny či Ruska se pomalu, ale jistě začíná rozpadat, zůstává ECB vlastně jediným hráčem ve hře. Financování dluhu se už zase prodražilo a rizikové marže u italských dluhopisů jsou už zase na předsummitové úrovni.

Inflační jestřábi (těch je v Německu i České republice, zdá se, většina) jsou přesvědčeni, že v takovém případě vyvolá politika ECB inflaci.

To však není tak jisté a snadné, jako to bylo dříve. Taková japonská vláda i centrální banka se snaží vyvolat inflaci už dvacet let a nejde jim to. Odcházející šéf ECB řekl, že inflace v eurozóně bude ještě deset let nízká. Dál to nerozvedl, ale možná to svědčí o tom, že počítá se stagnačním scénářem.

Čeká-li Evropu deset let pomalého růstu či stagnace, s inflací to asi tak horké nebude. Dokud se Unie nedohodne na přesvědčivém a udržitelném řešení krize eura, bude si možná muset zvyknout na to, že centrální banka bude mnohem aktivnější a bude muset střílet z daleko silnějšího děla.