Zatímco v České republice se pořád dohadujeme o tom, kdo bude kandidátem na komisaře, v Evropské unii probíhá horečné jednání o obsazení postů v Evropské komisi a Evropské radě.
Důležitá zpráva je, že vše nasvědčuje tomu, že Tony Blair se nakonec nestane evropským prezidentem resp. nebude stálým předsedou Evropské rady. To je z pohledu České republiky asi celkem škoda, protože jak správně upozorňuje kolega Ondřej Kundra (Česko volí Blaira), od bývalého britského premiéra by bylo lze čekat zkušené a sebevědomé vystupování vůči Rusku, což by pro nás mohlo být užitečné.
Možná pro vítězství Blaira mohla Česká republika něco udělat, tedy alespoň přiložit jedno polínko. To by ovšem předpokládalo, že se budeme zajímat o něco jiného než sami o sebe.
…
Blairovy naděje teď – zdá se – končí. Německo a Francie se prý měly shodnout na tom, že prezidentem Evropské rady má být představitel malé země. Nejpravděpodobnějším kandidátem se teď jeví bývalý holandský premiér Jan Peter Balkenende. Naopak vyhasíná hvězda bývalého lucemburského předsedy vlády a šéfa eurozóny Jeana-Claude Junckera. Lucembursko je vnímáno jako příliš malá země a Juncker je též kritizován, že jako politický představitel eurozóny nic výrazného a užitečného nepředvedl.
Socialistická frakce v Evropském parlamentu se po svém neúspěchu s Barrosem rozhodla neusilovat o post prezidenta Evropské rady a bude chtít získat post vysokého komisaře pro zahraniční politiku a tím by se mohl stát britský ministr zahraničí David Milliband. To by potom znamenalo, že prezidentem Evropské rady bude spíše liberál nebo křesťanský demokrat.
Stejně žhavý boj proběhne o důležité evropské komisaře. Na kruciální post komisaře pro vnitřní trh a finance navrhují Francouzi Michela Barniera místo Ira Charly McCreevyho. Britové se logicky bojí, že by mocný finanční komisař mohl pracovat na oslabení Londýna coby evropského finančního centra.
Němci zase chtějí svého komisaře pro průmysl (místo Güntera VerheugenaGüntera Oettingera), takže se leckdo domnívá, že komisař bude mít za úkol chránit německý průmysl před přísným Bruselem.
Tyto motivace, o kterých spekulují evropská média svědčí o tom, že unie se bude dále vyvíjet spíše jako kolbiště státních, národních a parciálních zájmů, spíše než směrem k českými euroskeptiky obávanému superstátu. To je sice nepěkné, ale všimněme si, že média alespoň spekulují: co chce Francie, co chce Německo, co vyžaduje Británie…Tušíme, že Francie by ráda posílila svou finanční úlohu a chtěla by využít toho, že její banky vyšly z krize postiženy relativně nejméně. Taktéž vidíme, že Německo nadále považuje svůj průmysl za klíč takřka ke všemu. I když si o moudrosti takového cíle můžeme myslet cokoli.
Panevropské ideje se nám sice jaksi vytratily, ale jedna důležitá zůstává: vše je otázkou kompromisu, ústupků, jednání a nakonec konsensu. Jsou tu zájmy států, lobbistů, levicových, pravicových a liberálních frakcí v Evropském parlamentu apod. Nikdo nemůže nikoho přejet a převálcovat.
Chce něco Česká republika? O co nám jde? Jaké my vytváříme nebo spoluvytváříme aliance zájmů? Kde, proč a k čemu se s kým spojíme? Kde ustoupíme a kde přitlačíme? To nikdo neví, nikdo se o to nestará a proto také nikdo nemůže o ničem spekulovat. Jsme to ale divná země.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
