Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda

Reklama

Často hledáte, jak…

Audit Jana Macháčka

Parlament v polepšovně (a střípky)

O výroku Ústavního soudu o stavebním spoření jsem včera napsal pro Radiožurnál toto:

Ústavní soud rozhodl, že lidé mají nárok na státní příspěvek na stavební spoření za rok 2010 v plné výši. To stát přijde asi na šest miliard korun.

Od letošního roku může být státní příspěvek snížen, ale vláda si to musí v parlamentu nechat schválit v rámci normálního legislativního procesu, už nesmí používat tzv. legislativní nouzi, tedy přijímat novely zákonů bez možnosti normální oponentury.

Vládním politikům nesoucím odpovědnost za hospodaření tohoto státu se to pochopitelně nelíbí. Je však třeba říci, že vyjádření ministra financí Miroslava Kalouska bylo překvapivě krotké a v normě: rozhodnutí je třeba respektovat, o peníze bohužel přijde někdo, kdo je bude potřebovat. Oproti tomu si prezident Václav Klaus nebral servítky: Ústavní soud podle něj vstoupil do politiky a pohybuje se mimo ústavu.

Na to existují dva legitimní pohledy: Ústavní soud by měl na základě podnětu posuzovat, zda jsou zákony v souladu s ústavou, ale kulturu jejich přijímání by měl ponechat především na parlamentu. Z tohoto hlediska je parlament sám už dost dospělý na to, aby dbal na dodržení vlastní demokratické politické kultury, aby se kultivoval, sám posiloval vlastní prestiž a včas – a nejlépe s předstihem – reagoval na problémy, které společnost nebo – v tomto případě státní pokladnu – trápí.

Druhý názor, ke kterému se Ústavní soud znovu přihlásil, je, že pokud si parlament neohlídá v zásadních věcech politickou kulturu a nepřipouští jen tak z lenosti či rozmaru řádnou a věcnou demokratickou oponenturu, musí ho k tomu Ústavní soud – samozřejmě pokud si někdo stěžuje (to je úplně základní princip fungování ÚS) – donutit. De facto parlament „převychovat“. Poslat ho do polepšovny. Vnutit mu vyšší, skutečně demokratickou politickou kulturu.

Vzrůstajícího aktivismu Ústavního soudu bych se však zase tolik nebál. Sice v posledním roce učinil velké množství zásadních a pro někoho překvapivých rozhodnutí, ale v důležitých věcech je zato už „jednou provždy“ jasno. Poslanci už vědí, že nesmějí vyhlašovat předčasné volby jednorázovým ústavním zákonem. Vědí, že legislativní nouzi mohou použít, když hrozí válka nebo přírodní katastrofa nebo něco takového, ale ne když se jim nechce pár dní poslouchat tlachání opozice, které je nebaví a neinspiruje. Vědí, že nemají dělat přílepky, jak se jim zamane. Když se podle toho legislativci zařídí, už je žádné velké překvapení ze strany Ústavního soudu nečeká.

Americký dolar dosáhl rekordních nížin vůči euru, mnozí investoři zjevně zpochybňují americkou protiinflační i fiskální politiku. Ta má však i své rozumné zastánce. Na webové stránce americké veřejnoprávní televize PBS lze nalézt podnětný, klidný a věcný rozbor americké měnové politiky a názorů Bena Bernankeho.

Článek zároveň popisuje, jak Ben Bernanke posunul americkou centrální banku směrem ke kultuře větší otevřenosti.

Ve Financial Times najdeme skvělý komentář amerického politologa Francise Fukuyamy, který rozebírá prezidentské ambice miliardáře Donalda Trumpa. FT skvěle a detailně rozebírá, v čem je jiné řídit stát a v čem je úplně jiné řídit firmu.

Měl by si to také přečíst třeba Vít Bárta, když čte podle své ženy básníky v latině. A měl by si číst každý den také Financial Times a jednou týdně The Economist.

I znalost základního díla Francise Fukuyamy je pro dnešní dobu důležitější než Vergilius nebo napoleonské bitvy.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].