Měnit ústavu, protože se zrovna někomu tzv. nehodí do krámu – jako nyní ve věci zákona o předčasných volbách – je samozřejmě absolutní nehoráznost. Dvojnásobná nemravnost je měnit ústavu jednorázově či na jedno použití.
Srovnání, že stejně tak si parlament může v klidu odhlasovat prodloužení volebního období, je naprosto trefné a oprávněné. To ovšem nikoho nenapadne, protože bychom potom byli prohlášeni za diktaturu.
Faktem ale je, že ústavu schvaluje parlament a lze jí měnit pouze ústavní většinou. A pokud je ústavní většinou změněn ústavní zákon, může proti tomu někdo protestovat nebo si na to stěžovat u ústavního soudu?
Existuje zjevně dvojí právní výklad. Na protiústavnost ústavního zákona si u ústavního soudu hodlá stěžovat senátor Petr Pithart, který rozhodně není žádný amatér, je politicky těžká váha a hlavně zná českou ústavu dobře jako málokdo. (Dlouho se v politických kuloárech spekulovalo o tom, že podobnou stížnost proti předčasným volbám by snad chtěl podat také prezident republiky, zatím to na to ale nevypadá.)
Pithart se opírá o zásadní argument. Jednorázový ústavní zákon je podle něj prostě protimluv, ústavu lze novelizovat, ale nikoli jednorázově. Proto a jedině proto může tuto změnu ústavy posuzovat ústavní soud.
Jde vlastně o extrémní případ a v extrémních případech může ústavní soud posuzovat platnost ústavního zákona. Prý existují precedenty v případě německého ústavního soudu.
Proti Pithartovi stojí jiné argumenty. Podle nich ústavní soud prostě nemůže posuzovat změnu ústavy schválenou ústavní většinou. To se vzájemně vylučuje, jde v podstatě o tautologii. Ústavní soud pouze zkoumá – jako negativní legislátor na základě podání – slučitelnost normálních zákonů s ústavou.
Ústava v čl.2 říká, že zdrojem moci je lid a ústavu přijímá parlament, nikoli ústavní soud. Samozřejmě se nelze odvolat ani k nějakému evropskému soudu, protože změny naší ústavy nejsou popřením nějaké schválené či ratifikované mezinárodní smlouvy. Kdyby ústavní soud zákon odmítl, tentokrát by to opravdu znamenalo posun ve vyvážení mocí směrem k justici.
Není také jasné, jak by ústavní soud takové rozhodnutí ve věci ústavního zákona na parlamentu vymáhal. Jako by nestačilo, že česká vláda i obecné soudy zcela běžně ignorují normální verdikty ústavního soudu jak ve věci nájemného, tak například ve věci odměn exekutorů. Stalin by se zeptal: kolik má ústavní soud divizí?
Navíc – představme si situaci, že by parlament rozhodl o zrušení ústavního soudu. To by pak soud rozhodoval sám o sobě?
Nechci tímto textem jasně vyjádřit silný názor. Ať rozhodnou ti nejmoudřejší a nejkvalifikovanější. Zároveň lehce naznačuji, na jakou stranu se přikláním. Tuším, že tentokrát se budeme muset spokojit s mravním odsudkem legislativců.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
