Místopředsedkyně vlády Karolína Peake vyzvala k vytvoření státního úřadu na kontrolu financování politických stran. Úřad by patrně měl také přeměřovat billboardy, zkoumat jejich velikost a finanční toky spojené s jejich objednávkami.
Takový úřad ovšem vůbec není třeba. Stačí, aby se strany dohodly na tom, že velkoplošné billboardy budou prostě zakázány, zrušeny. Plošná inzerce s nudnými obličeji a hloupými, prázdnými a nejapnými hesly zaplavuje pravidelně města, vesnice, okolí silnic i dálnice.
Tento způsob velkoplošné inzerce představuje zdaleka největší položku rozpočtů politických stran. Zákaz by neměl jen estetický či ekologický aspekt (ekologický ve smyslu hyzdění prostředí). Jde například o to, že strany dnes kážou úspornost, ale s billboardy předvádějí pouze tupou a bezmyšlenkovitou rozhazovačnost, plýtvání, přímo definici neekonomického jednání.
Taktéž dnes politici kážou, že si mnozí lidé zvykli žít na sociálních dávkách. Ve skutečnosti je to tak, že z dávek v řádech set milionů korun ze státního rozpočtu si zvykly žít především politické strany (ty snad mají jít příkladem, nebo ne?). A ještě jim to – především kvůli velkoplošným billboardům – nestačí a patrně se mnohé z nich před volbami podílejí na kriminálním jednání a propírají peníze nejrůznějších kmotrů, šíbrů, polostátních firem a sportovních agentur.
Potřeba shánění nesmyslně gigantických částek na kampaň motivuje některé politiky k tomu, aby v jednání s podnikateli a podniky prezentovali partaje jako racketeeringové organizace. Kariéru ve straně neudělá ten, kdo je osobnost a má ideje, ale ten, kdo sežene peníze.
Vrátím se do 90. let a zlaté doby tunelování podniků. Tehdy mnozí ředitelé podniků (či bývalí ředitelé), kteří si koupili podniky na úvěr v privatizaci, přecenili svoje síly: museli splácet staré úvěry, museli splácet nové provozní a investiční úvěry a nadto ještě privatizační úvěry. Situace mnohé přímo motivovala ke kriminálnímu jednání (samozřejmě že tu byli mnozí, kteří jednali s kriminálními úmysly od počátku), buď se tuneloval podnik, nebo se vymýšlely fígle a tunely na banky, anebo obojí dohromady.
Situace s velkoplošnými billboardy je vlastně obdobná. Když je mají všichni ostatní, musím je mít taky, ať to stojí, co to stojí, nejrychleji seženu rychlé černé peníze, nejlépe z předražených veřejných zakázek.
Jako člověku liberálního smýšlení mi nejsou zákazy moc příjemné, ale v tomto případě je zřejmé, že současný systém nikam nevede. Je zjevné, že podporuje rozhazovačnost, plýtvání a jednání na hranici či za hranou zákonnosti. Navíc by byl zákaz billboardů jednoduchý, efektivní a snadno kontrolovatelný. Pořád je to liberálnější než nějaký nový, nesmyslný státní úřad. V takové Belgii jsou povoleny pouze malé plakátky předepsané velikosti. A taky to jde a svět se nezboří.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
