Od včerejška je prakticky jasné, že budoucím šéfem Evropské centrální banky se stane Mario Draghi. Jeho volbu totiž posvětil francouzský prezident Nicolas Sarkozy, a to na tiskové konferenci s italským premiérem Silviem Berlusconim v Římě.
Všeobecně se očekává, že svoji podporu brzy vyhlásí kancléřka Angela Merkelová. Německo v tuto chvíli nemá k dispozici kandidáta, kterého by Evropa znala a kterého by Německo se svými partnery v Unii a eurozóně předjednalo.
Ještě před půl rokem byl německým favoritem zkušený, přísný (pro leckoho spíše „rigidní“) prezident německé Bundesbanky Axel Weber, ten se však sám před časem záměrně „vyoutoval“. Weber totiž ostře kritizoval program nákupu státních dluhopisů ze strany Evropské centrální banky a měl výhrady i k architektuře dočasného i stabilního záchranného plánu pro eurozónu. Těžko by tedy Weber mohl být do budoucna (částečně) zodpovědný za něco, s čím se vnitřně vůbec neztotožňuje, resp. za něco, proti čemu se osobně staví. Navíc se Weber rozhodl využít nabídky z komerčního bankovnictví, tedy „doslova“ z Commerzbank.
Ač je Mario Draghi Ital, nemá rozhodně k měnové politice vztah „italsky ležérní“ a jeho ekonomické názory mají mezi ekonomy v Německu vcelku slušný respekt.
Možná o něco důležitější než personálie je ale to, co se v eurozóně bude vlastně dít a jaká překvapení se schovávají v košíku, který ponese nový šéf ECB na trh.
Minulý týden se to ve světových médiích hemžilo zaručenými zprávami o restrukturalizaci řeckého dluhu. Jak chápat restrukturalizaci? Jde o změkčení poskytnutých úvěrů: snížení úroků, prodloužení splátkového kalendáře nebo přímé očesání investorů (nebo odpuštění části dluhu věřitelským klubem).
Restrukturalizace může být buď dobrovolná (stanovená dohodou s věřiteli a předjednáním podmínek), nebo nedobrovolná – de facto je vyhlášen bankrot a věřitelé jsou postaveni před hotovou věc. V praxi – pokud by na to přišlo – se oba přístupy začnou patrně mísit. Taková Argentina se před deseti lety pokusila o dohodu s věřiteli, jenže ta se časem začala rozpadat, když věřitelský „klub“ přestal jaksi držet pohromadě.
Kde se ty úvahy o řeckém bankrotu vlastně objevily? Bylo to především v německém tisku, a proto se leckdo domnívá, že německý politický establishment vyslal jakýsi zkušební „balonek“.
ECB, která bude mít brzy nového šéfa, se proti spekulacím o restrukturalizaci dluhu staví velmi hlasitě a ostře. Její varovný hlas je dokonce velmi temný. José Manuel González-Parámo, člen výkonného výboru ECB, v úterý pravil, že restrukturalizace řeckého dluhu by mohla vyvolat horší důsledky než pád Lehman Brothers: porušení zákonných závazků by prý mohlo vyvolat systémový chaos a dopadlo by to velmi negativně na celý evropský bankovní sektor.
Vyspělá západní Evropa státní bankrot nezažila od druhé světové války. Ano, na začátku 90. let přišlo odpuštění části polského dluhu (jenže Polsko nebylo ještě „vyspělá“ země) a státní bankrot svého druhu zažilo Československo v podobě měnové reformy v roce 1953.
Potíž je v tom, že evropská politika, resp. politika některých národních států může vytvořit prostor pro chaos, jisté vakuum pravidel či legislativní nehody, během kterých může na nějaký státní bankrot či vynucenou restrukturalizaci dojít. Angela Merkelová a Nicolas Sarkozy před časem sice oznámili, že nedopustí rozpad eurozóny, jenže podpora záchranného plánu uvnitř německé vládní koalice klesá: Co když bude Merkelová muset hledat podporu v opozici? Co když dojde k rozpadu německé vládní koalice? Co když dohody odmítne německý ústavní soud? Co když dohodu zavetuje finská vláda apod.? Co když se ratifikace ESM zastaví třeba v Nizozemsku? Co když se ukáže, že jsou španělské banky v horším stavu, než se zdá, a záchranné plány budou muset být přepsány?
Takže na závěr otázka pro anketu mezi českými ekonomy, která se v pondělí objeví v rubrice Hospodářských novin Dialog na serveru iHNed.cz:
Hrozí v brzké době řecký bankrot? A může mít podobné důsledky jako pád Lehman Brothers v roce 2008?
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
