0:00
0:00
Astrounat Brázda
Odvaha nejen číst
Audit Jana Macháčka6. 4. 20097 minut

Nekrolog a inventura Topolánkovy vlády

Možná budeme na vládu Mirka Topolánka ještě vzpomínat, nepochybně měla totiž několik málo ministrů, kteří v české politice osobnostně vysoce vyčnívali.

Astronaut

Možná budeme na vládu Mirka Topolánka ještě vzpomínat, nepochybně měla totiž několik málo ministrů, kteří v české politice osobnostně vysoce vyčnívali. Porovnejme například osobnost a renomé Karla Schwarzenberga s lidmi jako Jan Kavan, případně Cyril Svoboda. Značné zahraničně-politické zkušenosti měl před vstupem do vlády i Alexandr Vondra (i když ne zrovna s Evropou). Leccos o světě i diplomacii ví i Petr Gandalovič (působil dlouho v USA) a kdybychom porovnali ministra spravedlnosti Jiřího PospíšilaPavlem Němcem, vyjde nám skóre taky jasně. Martin Bursík je kompetentním ministrem životního prostředí apod. Přes všechny sympatie k mnohým – ke kterým se jako autor zcela neobjektivně přiznávám – jsou ale reálné výsledky vládnutí slabé a rozpačité. Ze všech smělých a grandiózních plánů zbylo nakonec jediné: to by jste chtěli, aby vládnul Jiří Paroubek? To je ale dosti chabý a neférový argument. Paroubek není a nemá být žádná laťka.

Radar, Afghánistán, předsednictví, Lisabon

↓ INZERCE

I pro otázky zahraniční politiky je zjevné, že vláda se rozhodla prosazovat věci silou. Žádný dialog, žádný pokus o konsensus, ale nákup přeběhlíků a pak přetlačovaná. Z americké spojenecké žádosti o umístění radaru se stal hlavní instrument domácího politického boje a po pravdě řečeno Američanům nad tím musel zůstávat rozum stát. Radar byl využit oběma velkými stranami jako nástroj stupňování polarizace politické scény. Je jedno, kdo si začal, jisté ale je, že z polarizace mají užitek obě velké strany. Nakonec to vypadalo, že česká reprezentace chce radar ještě víc než minulá americká vláda a česká opozice ho nechce ještě víc než kritici systému uvnitř americké Demokratické strany. Rovněž změnu amerického postoje vláda špatně odhadla. Smlouvy o radaru – hlavní téma politické diskuse posledních let a pilíř zahraniční politiky – byly staženy ze Sněmovny.

Dalším důležitým tématem je energetická bezpečnost. Alexandr Vondra byl hlavním zákulisním iniciátorem strategické spolupráce maďarského gigantu MOL a českého ČEZ (ČEZ koupil sedm procent MOL a půjčil MOL peníze, mají se stavět dvě plynové elektrárny). Nečekaným vstupem Rusů do MOL se nyní celá tato strategie hroutí. Vyhlídka na stavbu plynovodu Nabucco jsou ještě slabší než dřív. Dobře – vláda se alespoň o něco pokoušela, myslela to dobře, ale kde jsou výsledky?

Další téma - Afghánistán. Zatímco západní svět zpravidla navyšuje svoji vojenskou přítomnost, my jí omezujeme. Co je nám platné, že „za to může Jiří Paroubek“? Co si na tom vezmeme? Za nezdar konsensu mohou vždycky obě strany a toto je také důsledek silové politiky vlády. Co je světu do toho, kdo za to u nás může?

Tím, že vláda spojovala schvalování Lisabonské smlouvy s americkým radarem, učinila z nás poslední evropskou zemi, která se dosud nenamáhala ke smlouvě vyjádřit. Důsledky pro reputaci státu jsou drtivé.

A nakonec je tu pád vlády uprostřed předsednictví, poškození Evropy uprostřed vážné krize, mezinárodní ostuda a destrukce zahraničně politických zájmů země v přímém přenosu. Může za to Paroubek a Klaus? Ne – mohou za to všichni. Selhání je i selháním vlády, která nedokázala zajistit a zabezpečit svou vlastní toleranci. Znovu: v politice se neměří míra viny, ale výsledky.

Abychom ale jenom nekritizovali. Vláda si – s pomocí Angely Merkelové – počínala dobře během plynové krize, nenechala Rusy převzít iniciativu a zamezila plynovému summitu „vazalských států“ v Moskvě. Že by ale kvůli pádu české vlády slavili v Moskvě – jak říká Mirek Topolánek - je poněkud nadsazené. Vždyť za této vlády uzavřel ČEZ smlouvu o nákupu jaderného paliva z Ruska a energetická závislost na Rusku se tak zvýšila! Pochválit je třeba i pomoc české vlády Gruzii a nedávno Lotyšsku a taktéž „havlovskou“ kontinuitu české politiky v důrazu na lidská práva.

Reformy, boj s krizí a kultura

Soubor ekonomických změn zvaný batoh se vláda opět rozhodla schválit bez diskuse s opozicí. Co ze všeho zbylo? Snížena byla daň z příjmu (především lidem, kteří více vydělávají, mimojiné samotným ministrům, což nebylo politicky šťastné). Konečně byly zavedeny stropy na pojistné, ale nyní byly zase zrušeny. První tři dny nemoci bez nemocenských dávek zrušil Ústavní soud. Slavná konstrukce superhrubé mzdy má být také zrušena. Je pravděpodobné, že brzy padne i zvýšení zvýhodněné sazby DPH. Vláda daňový systém změnila, ale ani o píď nezjednodušila.

ODS v opozici spala nebo střílela vedle. Nejprve před volbami zpracovala Tlustou peněženku a Modrou šanci, pak po volbách všechno přepočítala. Jediný ekonomický expert ODS, „zemědělec“ Vlastimil Tlustý „byl odejit“ z vlády. Všechny reformy se začaly připravovat pozdě, měly být spočítány dlouho před volbami. Ministr sociálních věcí Petr Nečas se v opozici školil na ministra obrany a reformy sociálních témat začal připravovat až ve vládě.

Ministr zdravotnictví Julínek připravil některé rozumné kroky (i to málo co bylo schváleno se ale nyní vládě rozpadá pod rukama), ale pozdě. Reformy měl mít připraveny a spočítány před volbami, ne s nimi vstupovat do druhé poloviny volebního cyklu.

Ministr financí Miroslav Kalousek si získal reputaci jako rozumný ministr. Částečně je to tím, že není předsedou strany v ministerské funkci, může stát „nad“ každodenní politikou.

Mnohé návrhy poradního sboru NERV jsou dobré, leč opět – co z nich zbude? NERV sice funguje, ale vznikl tragicky pozdě. Poradenský sbor ekonomů má mít každá vláda za všech okolností. Vláda navíc dosud nemá ve svých řadách žádného národohospodáře. Ekonomickou krizi vláda tragicky podcenila a navíc od září posílala do světa kárající a neustále poučující ideologický žvást (Topolánkovo „pekelné“ vystoupení je toho vrcholem). Stačí si vzpomenout, jak vláda do listopadu minulého roku tvrdila, že jsme před krizí chráněni. Díky podcenění krize vláda neposkytla Evropské unii dostatečný leadership pro boj s krizí.

Zároveň ale platí B: naše vystupování proti protekcionismu je záslužné a od vlády malé otevřené ekonomiky stejně nelze čekat zázraky. Naše možnosti jsou velmi omezené.

Jisté je, že Česká republika z ideologických důvodů propásla možnost vstoupit včas do eurozóny, resp. předtím než koruna začala dramaticky posilovat.

Do řad srdnatých bojovníků proti prezidentu Václavu Klausovi z řad ODS (zde nebyla vláda jednotná) je třeba poznamenat, že to byla tato strana, kdo si Klause zvolil za prezidenta.

A co popelka kultura? Zařadili jsme ji nakonec, protože ji bohužel zařazuje nakonec všeho i tato vláda. Takhle špatného ministra kultury jsme snad ještě neměli.

Ano – možná bude hůř a asi budeme na tuto vládu ještě v dobrém vzpomínat. Ale to, že bude možná hůř, neznamená, že má smysl vládu oplakávat. Výsledky jsou prostě chabé.

Páteční audit: K čemu je dobré to zlé


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].