Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Audit Jana Macháčka

Mandela, Havel a usmíření

Havel podobně jako Mandela leckteré lidi s černobílým viděním světa uváděl v nepříčetnost

Václav Havel • Autor: Karel Cudlín
Václav Havel • Autor: Karel Cudlín

Václav Havel a Nelson Mandela – člověka napadá, že hned zase někdo řekne, že se „nemá srovnávat nesrovnatelné“, jenže spíše platí opak. Teprve když „srovnáváme nesrovnatelné“, pochopíme, v čem je něco srovnatelné a v čem ne.

Například nelze srovnávat délku a podmínky Mandelova věznění – seděl v nejtvrdším kriminále čtvrt století – s tím Havlovým, leckdo by si možná dokonce pomyslel, že to je nevhodné. Jenže na druhou stranu – zrovna Havel ve vězení opravdu málem zemřel.

V roce 1993 velká část světa očekávala, že konec apartheidu bude doprovázet masové krveprolití, vraždění, chaos, vyvlastňování, znárodňování, vyhnání bílých, pomsta, hyperinflace i pokus o komunistické hospodářství, který se logicky nezdaří apod. Jenže v hlavě Nelsona Mandely se dávno před propuštěním rodil promyšlený plán.

Havel nám dnes chybí podobně, jako bude Afričanům chybět Mandela. Především jeho láskyplnost, zdvořilost, nadhled, humanismus, laskavost, schopnost naslouchat. A tvrdost jako kámen – bylo-li třeba.

Transformace nesmí stát na pomstě, ale na dialogu, konsenzu, odpuštění. Jakkoli do vězení Mandela přicházel jako bojovník proti apartheidu (podle někoho dokonce terorista) a radikální socialista (podle někoho dokonce komunista), když odcházel z vězení, věděl, že socialistické hospodářství už prosazovat nebude. Pomohl mu příklad Mosambiku, kde vyhnali bílé kapitalisty i kapitál a hospodářství se zhroutilo.

Nejtěžší chvíle pro Mandelu přišly po propuštění, kdy musel silou svého charismatu a kombinací tvrdosti a láskyplnosti o této vizi přesvědčit své soudruhy. Tisíce jeho stoupenců už si brousily mačety a nabíjely zbraně, on je musel přesvědčit o opaku. „Můj vztek vůči bílým se vytratil, moje nenávist k systému vzrostla,“ řekl Mandela o době svého věznění. Bez dobře připraveného plánu nemohl geniální politik projít všemi nástrahami.

A zde je hlavní moment srovnání. Úspěch sametové revoluce a prvních let transformace byl dán především tím, že československé disidentské skupiny byly na převzetí moci připraveny - ač je samotné to možná nenapadlo (a nelze jistě mluvit o plánu). Nejen tím, že existovaly a byly nějak strukturovány; a tušilo se, kdo se čemu věnuje a pro co má povahu.

V případě Charty 77 také tím, že uměla vyvažovat nejrůznější názory od katolíků a protestantů přes máničky z undergroundu až k reformním komunistům i antikomunistům. Triumvirát mluvčích byl vždy široce názorově rozkročen a tato zkušenost (a „příprava“) pomohla pak Havlovi rozmýšlet a rozhodovat o všem: od ústavních soudců po centrální banku. Vyváženost rozmanitých názorů si v disentu „prožil“, aniž měl pod kůží americké právní teorie o tzv. checks and balances. 

Také Havel – podobně jako Mandela – leckteré lidi s černobílým viděním světa uváděl v nepříčetnost: tím, že jednal s komunisty, tím, že „nezakázal komunistickou stranu“, tím, že pochyboval o lustračním zákonu a estébáckých seznamech, tím, že neprakticky hovořil o „pravdě a lásce“.

Na transformační škále mezi „norimberským procesem“ a jihoafrickým smířením obětí s viníky se česká transformace možná leckomu jeví jako upatlaná střední cesta vydlážděná především českým ignorantstvím, pragmatismem a cynismem. Možná bychom si ale mohli vzpomenout, že „sametová revoluce“ noblesu měla - a že tu noblesu stvrdila hesla „nejsme jako oni“ a Havlova „pravda a láska“.

Jihoafrická republika dnes prochází obrovskými sociálními problémy (sociální nerovnost, nezaměstnanost), jeden výjimečný muž pohádku na věky nezařídí. Podobně Česká republika neví dnes kudy kam a hospodářství se nedaří -  paradoxně ve chvíli, kdy si česká společnost klade výhradně utilitární cíle.

Havel nám dnes chybí podobně, jako bude Afričanům chybět Mandela. Především jeho láskyplnost, zdvořilost, nadhled, humanismus, laskavost, schopnost naslouchat. A tvrdost jako kámen – bylo-li třeba.

A když jsme u toho srovnávání. Oba jako politici zažili největší chvíle  v první polovině devadesátých let. A oba naposled vydechli v předvánočním čase.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].