Lépe než mágové z Wall Street

Nejen Česká národní banka se obává deflačního vývoje. Naopak – nebezpečí setrvalého poklesu cen, či dokonce deflační spirály je minimálně evropský (a částečně dokonce celosvětový) fenomén. Koneckonců to asi při míře naší provázanosti s evropskou ekonomikou moc nepřekvapí.

Pro začátek zopakujme, proč je pokles cen nebezpečný a proč hrozí, že se zvrhne do spirály. Například proto, že když klesají ceny, zisky firem jdou dolů, ale úvěry, které firmy musejí splácet, zůstávají pořád stejně velké. Lidé v očekávání dalšího poklesu cen odkládají spotřebu apod. Případ (nejen) Japonska ukazuje, že boj s deflací může trvat třeba dvě desetiletí.

Co může v obavách z deflace dělat Evropská centrální banka? Na posledním zasedání se vedení ECB rozhodlo ponechat úroky beze změny, očekávání ale směřují k začátku března. ECB může snížit svou základní sazbu na 0,10 procenta ze současných 0,25 procenta. ECB se bude snažit docílit negativních úrokových měr a bude se snažit přimět banky v eurozóně, aby poslaly peníze „pracovat“ do ekonomiky místo toho, aby je „parkovaly“ v bezpečí právě u centrální banky.

Jaký je rozdíl mezi politikou amerického Fedu a americké vlády a politikou ECB a vlád evropských? Američané rychle ozdravili a posílili banky, zbytečné a slabé nechali padnout, Evropa to dosud neudělala. Celkově je bankovní sektor v eurozóně slabý a váhavý. Hlavně však Američané (ale také například Britové či Japonci) rozjeli program kvantitativního uvolnění, tedy tištění peněz, nákupem nejrůznějších dluhopisů (i těch státních).

ECB něco takového dělat nesmí, tzv. monetární financování státního dluhu má přísně zakázáno, nemá k němu mandát. Proto lze očekávat, že ECB by mohla zkusit tzv. kvantitativní uvolnění jinak, tedy zkusit to tam, kde to její mandát přímo nezakazuje a nezmiňuje. Především by snad mohla vykupovat pohledávky od bank. Jednak by tak pouštěla do oběhu nové peníze, uvolnila by bankám ruce, a zároveň by pročistila jejich bilance.

V případě ECB však nejde jen o boj s deflací. Ve hře je i skutečnost, že ECB přebírá bankovní dohled a možná chce banky pročistit ještě před provedením zátěžových testů. Otázka by pak stála tak, jak si ECB bude v rámci eurozóny vybírat banky, od kterých si aktiva koupí, a banky, od kterých si je nekoupí.  Asi nebude nic jednoduchého to vymyslet a předpokládejme, že ve Frankfurtu si tím experti právě namáhají mozkové závity.

Patrně bude nutné, aby ECB nějak respektovala teritoriální hlediska; zřejmě podle toho, jaká je váha základního vkladu jednotlivých zemí v tzv. eurosystému. Což bude z ekonomického pohledu paradoxní, protože některé banky v některých zemích v eurozóně (třeba ve Finsku) zase tolik pomoci nepotřebují a jiné ji zase potřebují markantně (Španělsko, Itálie).

Patrně bude nutné, aby banky prodávaly ECB balíčky půjček (různé splatnosti a kvality) proměněné v cenné papíry. ECB tak bude paradoxně podněcovat tzv. sekuritizaci - proces, kdy se z úvěru stává cenný papír a jehož přílišný rozmach byl jednou ze zásadních příčin vzniku finanční krize.

Je však pravděpodobné, že pokud bude regulátor podněcovat toto přebalování a míchání úvěrů, bude více vědět, co činí. Více než mágové z Wall Street, kterým to přerostlo přes hlavu.

ECB na rozdíl od amerického Fedu také nemůže nakupovat dluhopisy EU či eurozóny, protože žádné takové neexistují. ECB pouze může v rámci tzv. OMT (outright monetary transactions) nakupovat dluhopisy států, které jsou postiženy spekulativním útokem na rozpad eurozóny. To je to ono „cokoli“, kterým před rokem a půl Mario Draghi slíbil zabránit rozpadu eurozóny. Ono „cokoli“, které nebylo ještě použito a možná ani použito nebude - „cokoli“, které slouží jako jaderný deterent.

Německý ústavní soud nyní označil operace OMT za odporující německé ústavě, přestože tyto operace ještě nikdo nespustil. O OMT bude ještě rozhodovat Evropský soudní dvůr. Používat OMT v boji s deflací patrně nepůjde, musela by být ohrožena existence či celistvost eurozóny, což zatím akutně nehrozí.