Krize eura trhá rekordy také ve vymýšlení nejrůznějších zkratek. Kdo chce seriózně diskutovat, musí při nočním probuzení umět odříkat, co je to EFSF, ESM (a jak je sloučit), EDA, co je to Trojka apod. Z roku 2008 každý ví, co je to CDS a co byl TARP I. A co byl TARP II (i to je pro debatu o Evropě relevantní, protože je relevantní diskuse o systémově důležitých bankách v eurozóně). Už pár týdnů musí každý vědět, co je to LTRO a LTRO II.
Tato nezáživná zkratka je přitom z hlediska první pomoci pro eurozónu zcela klíčová. Je důvodem, proč má eurozóna v tuto chvíli to nejhorší za sebou, především z hlediska stability finančního sektoru, což je nejdůležitější. Samozřejmě je třeba střednědobé léčení a principy dlouhodobé životosprávy, rozpad eurozóny je však díky LTRO na pár let zažehnán (neznamená to, že Řecko z eurozóny neodejde, ale o Řecko tolik nejde).
Díky LTRO (což je de facto injekce likvidity bankám ze strany Evropské centrální banky) získaly evropské banky potřebnou hotovost. Uklidnil se mezibankovní trh, banky umístily na trhu své dluhopisy a začaly nakupovat dluhopisy periferních států. Před Vánoci získaly banky takřka půl bilionu eur a další LTRO se chystá na únor.
Vše samozřejmě může mít své stinné stránky. Leckdo si myslí, že uvolněná politika centrálních bank podporuje přílišné riskování investorů, a je též otázka, zda evropské politiky povzbudí získaný čas k tomu, aby vymysleli a prosadili důvěryhodný dlouhodobý scénář.
…
Deník The New York Times se zabývá tím, jaká je expozice amerických bank vůči evropskému perifernímu dluhu. Text konstatuje, že credit default swaps (CDS, tedy obchodovatelné pojištění proti bankrotu) snižují expozici největších pěti amerických bank z 80 miliard dolarů na 50 miliard dolarů.
Text konstatuje, že CDS jsou skvělým instrumentem pro pojištění jednoho velkého bankrotu. V případě systémového kolapsu jako v roce 2008 může existence CDS způsobit více škody než užitku, jak ukázal případ pojišťovny AIG.
…
List Financial Times Deutschland rozebírá německou myšlenku o rozpočtovém komisaři, kterého EU dosadí do Atén a který bude mít právo veta.
Můj dojem je, že tohle někdo vymýšlí s jediným účelem: aby rozpoutal historické reminiscence a motivoval Řeky k tomu, aby z eurozóny odešli sami.
Případný odchod Řecka nemusí být pro eurozónu tragédií, ale Němci si musejí dát velký pozor na to, aby se protiněmecký sentiment nepozvedl v Itálii nebo ve Španělsku.
…
Deník The New York Times předpovídá (http://www.nytimes.com/2012/01/30/world/europe/30iht-union30.html?ref=global-home), že evropští lídři na nastávajícím summitu uznají, že „šetření není všechno“. Komuniké prý už mluví o tom, že rozpočtová konsolidace má být „přátelská k růstu a tvorbě pracovních míst“. Podle deníku je potíž v tom, že summit se jistě vyhne tomu, aby vyzval Německo k větším fiskálním stimulům. Jinak představuje ta prorůstová rétorika jen takové krásné prázdné řeči.
…
Jak se dalo čekat, politiku šetření a škrtů označil za debakl Paul Krugman. Autor tvrdí, že v mnoha ukazatelích je zjevné, že takovému Španělsku či Británii se daří hůř než za Velké deprese. Po čtyřech letech Velké deprese se Británie vrátila na předkrizovou úroveň, po čtyřech letech Velké recese je něco takového v nedohlednu.
Jak si vůbec někdo může myslet, že se ekonomice bude dařit, když je nezaměstnanost vysoká a vládní politika ji ještě zvyšuje? Mantrou bylo slovo důvěra. Škrty prý probudí na trhu důvěru a důvěra probudí růst. To se podle Krugmana nepotvrdilo.
Škoda je prý, že to bylo zbytečné. Před čtyřmi lety by vám každý žáček, který si četl Samuelsona, pravil, že škrty uprostřed deprese jsou velmi špatná myšlenka.
…
Wolfgang Münchau se zamýšlí nad tím, co obsahuje tzv. fiskální kompakt, a nemůže v něm nalézt nic užitečného, co neobsahují již přijaté smlouvy. Jeden bývalý politik prý autorovi řekl, že kompakt umožnil větší flexibilitu ECB. Nejmenovaný centrální bankéř pravil, že kompakt prý umožnil uklidnění trhů (potíž je v tom, že si to trh nemyslí).
Autor dále rozebírá myšlenku, kterou představil na své páteční přednášce v Praze, aže největší riziko pro eurozónu v současné době představuje Španělsko, kde probíhá prudké odpákovávání soukromého sektoru ruku v ruce s prudkým snižováním státních výdajů.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
