Dubaj a my, inflace a úvěry

Dubaj se zdá být střední Evropě daleko, ale tamější otřesy budeme patrně opět silněji pociťovat my ve střední Evropě a na dalších nově vznikajících trzích a to přesto, že dubajskou bublinu zavinil někdo úplně jiný (do značné míry to totiž opět byly západoevropské banky).

Hrozbu gigantického bankrotu (defaultu) v Dubaji si investoři více spojují se situací v pobaltských zemích a Maďarsku či Rumunsku (nazapomínejme, že obě země jsou dosud příjemci pomoci MMF). Celý region střední a východní Evropy (CEE), který investoři dále staví jaksi zvlášť (můžeme si o tom myslet, co chceme, ale nic s tím nenaděláme) bude postižen tím, že financování čehokoli (státního dluhu například) bude mnohem dražší než by bývalo být muselo a rizikové prémie zůstanou vysoké. To je přímý důsledek krize v Dubaji pro tento region.

Když si k tomu přičteme, že banky vytvářejí oprávky na více úvěrů (takže si také účtují vyšší rizikovou prémii), pochopíme, že návrat do situace podobné té před pádem Lehman Brothers bude velmi vleklý a zdlouhavý.

Na druhou stranu je třeba ukázat, že světové burzy opět rostou Dubaj-neDubaj. Mnozí analytici se přitom domnívali, že Dubaj bude bodem obratu, který začne vypouštět bublinu. Investoři prý čekali na nějaký vhodný bod obratu. Nabízí se otázka, jaká příští událost tedy odstartuje změnu nálady na burzách, když k tomu nestačila ani prasklá bublina v Perském zálivu.
…

Ve světě ekonomických zpráv docela zapadla informace o tom, že objem bankovních úvěrů soukromému sektoru v eurozóně meziročně poklesl o 0,8 procenta. Byl to větší pokles než se očekávalo a zároveň větší pokles než v září, kdy úvěry poklesly o 0,3 procenta.

O čem tahle informace svědčí? Patrně o tom, že oživení bude slabé, váhavé a nejisté. Těžko si totiž představit hospodářský růst tažený pouze vyššími státními výdaji. Ukazuje se, že měnová politika tzv. kvantitativního uvolňování (centrální banka zvyšuje objem peněz v ekonomice nákupem státních dluhopisů a dalšími „nestandardními“ instrumenty) asi nemá velký vliv na objem poskytovaných bankovních úvěrů.

Uvolněná měnová politika patrně zabránila zhroucení cen (prudké deflační spirále), zamezila úplné ztrátě důvěry a určitě stojí za velkým nárůstem cen na akciových trzích v posledním půl roce. Uvolnění ale nemotivuje banky k tomu, aby dávaly do ekonomiky více peněz. Dá se tedy říci, že „vzkaz centrálních bank“ banky neposílají dál. Takzvaný peněžní multiplikátor (jako ho známe z učebnic) tedy moc nefunguje.
…

Proti špatné zprávě o objemu úvěrů v ekonomice, stojí další velmi důležitá včerejší informace. Inflace v eurozóně – poprvé od března letošního roku - stoupla o 0,6 procenta. Přestože pochopitelně nevíme, jestli to je trend (jedna vlaštovka jaro nedělá a byl tu efekt jednorázového růstu cen ropy, u kterých leckdo nyní předpokládá, že začnou zase klesat), jisté je, že je zažehnáno rozšíření či zakořenění poklesu cen do expektací (all out deflation). Jde tedy o určitý psychologický zlom, protože ještě před pár měsíci něco takového nebylo vůbec jisté.

Zajímavé je, jak se trendy v některých důležitých zemích liší. Austrálie jako první začala zvyšovat úrokové míry a zpřísňovat měnovou politiku. Důvodem je poměrně utěšená ekonomická situace v zemi silně propojené s Čínou a silná ekonomická závislost Austrálie na exportu surovin, kterému se stejně jako cenám daří.

V úplně jiné situaci je Japonsko. V zemi vycházejícího slunce opět propukla deflace naplno (pokolikáté už) a tamější centrální banka právě nyní naplno rozjíždí politiku kvantitativního uvolnění. Japonsko je příkladem toho, že když se pokles cen rozjede, může se ho země zbavovat dvě dekády. Jde tedy o věc silně psychologickou. Japonce těžko podezírat, že by byli hloupí.

Austrálie a Japonsko jsou extrémy či protipóly. V USA se předpokládá, že experimentální měnová politika bude ještě nějakou dobu pokračovat, v eurozóně se čeká, že brzy skončí (ale jisté to není).