Dáma, která má upustit z pneumatiky

Na konci tohoto týdne dojde v americké centrální bance, tedy v tzv. Fedu, ke střídání stráží. Janet Yellenová střídá profesora Bena Bernankeho - a podobně jako on pochází původně z akademického prostředí. Teprve až Yellenová ve funkci nejmocnějšího ekonoma světa skončí, historie posoudí, s čím především bude spojována a zda bude považována za úspěšnou, či nikoli.

Avšak už nyní se – logicky – na tzv. trzích a v médiích spekuluje o tom, s čím především bude asociována. Paul Volcker vejde do dějin jako guvernér Fedu, který na počátku osmdesátých let zkrotil inflaci. Jeho následník Alan Greenspan jako člověk zodpovědný za příliš expanzivní měnovou politiku, která dala vzniknout bublinám a globální finanční krizi; a coby člověk mylně přisuzující trhům racionalitu.

Předchůdce Yellenové Ben Bernanke odejde do historie zase jako muž, který ochránil Ameriku před opakováním Velké deprese tím, že zabránil kolapsu bank a finančních trhů. Ve velkém v rámci programu kvantitativního uvolnění tiskl peníze v obavách z toho, aby neopakoval chyby svých předchůdců ve třicátých letech, kteří utáhli šrouby přesně v době, kdy je měli povolit.

Od Yellenové se čeká, že experimentální, expanzivní měnovou politiku, kterou jako viceguvernérka či Bernankeho zástupkyně pomohla nastartovat, postupně ukončí a navrátí do normálu - že přerostlou bilanci Fedu stlačí do krabičky, aniž by tím poškodila ekonomiku. Představit si to můžeme tak, že madam Yellenová bude postupně upouštět přehuštěnou pneumatiku; a když rozpozná bublinu, zkusí z ní opatrně a chirurgicky odfukovat, než aby ji brutálně prokopla či propíchla.

Nepředstavujme si to ale tak, že Yellenová je fundamentalistkou, pro kterou je vypouštění spekulativních bublin tou největší prioritou; koneckonců je považována spíše za tzv. holubici, a prioritou je pro ni nyní to, aby FED nastavil podmínky pro zdravý a udržitelný růst a taktéž pomohl snížit nezaměstnanost.

Na tzv. bubliny má ale přece jen jiný názor než bývalý šéf Fedu Greenspan, který tvrdil, že centrální banka má bubliny ignorovat a pouze se soustředit na profesionální úklid, když nějaká bublina praskne. Jeho názor – a nebyl v tom zdaleka ojedinělý, jde o celou ekonomickou školu - vycházel z toho, že rozpoznat bubliny lidé neumějí a nedokážou. Dovedou to jenom ex post, a už vůbec neumějí bubliny propichovat bez toho, aby po cestě zbytečně poškodili ty sektory ekonomiky, které s bublinou neměly nic společného.

Že je to složité, v tom se prořekl i prezident Barack Obama, když pravil, že Yellenová má propichovat umělé („artificial“) bubliny. Jenže jaký je rozdíl mezi umělou a neumělou či neškodnou a nezdravou bublinou? Není bublina prostě bublina?

Yellenová oproti Greenspanovi opakuje, že Fed má přefouknutí bublin odvážně bránit, zatím prý ale žádné jasné bubliny nevidí: americký akciový i tamější nemovitostní trh se jí zdají být zatím v pořádku.

Každopádně přebírá Yellenová úřad v době, která začíná chápat úlohu centrální banky mnohem šířeji, než tomu bylo dříve. Kromě cenového koše, inflace a zaměstnanosti musejí centrální bankéři mnohem více vidět svět v souvislostech a více než dříve sledovat stabilitu finančního sektoru,  nejrůznější nerovnováhy a to, co k nim vede: tedy vliv úvěrů a pákových efektů i celkovou komplexní udržitelnost ekonomického vývoje.

Přečteno v úterý v Českém rozhlasu Plus