Chtějí snad v Londýně začít rozpouštět eurozónu?

Znamená výsledek voleb do Evropského parlamentu a euroskeptická smršť především ve Francii a Británii konec pokračování evropské integrace? Nebo je to dokonce počátek obratu směrem k rozvolňování Unie?

Většinou můžeme slyšet, že evropské elity „utekly“ v integračních posunech přáním voličů. Týdeník The Economist například napsal ve svém editorialu, že pokud Římské smlouvy z roku 1957 proklamují „stále bližší unii mezi národy Evropy“ (an ever closer union among the peoples of Europe), bude rok 2014 bodem obratu. Evropští voliči prý jasně vzkázali politikům, aby se vzdali této vznešené aspirace. Časopis dále vyzývá k tomu, aby se pravomoci EU vrátily na národní úroveň, tedy k domácím demokratickým institucím, kterým lidé věří.

Nejprve k tomu útěku od občanů a voličů. Z ekonomického pohledu je třeba nepochybně rozlišovat mezi eurozónou a Evropskou unií. Lze možná diskutovat o tom, zda před patnácti lety v rámci přípravy Maastrichtu „elity utekly občanům“, když vytvořily měnovou unii, ale v momentě, kdy to udělaly, nic jiného než další „integrace“ eurozóny není dost dobře možné.

Především po velkém úderu krize zvenčí se ukázalo, že eurozóna potřebuje silnější instituce a hlubší kooperaci. Jedna varianta (bližší autorovi článku) je dodat eurozóně to, co mají navíc jiné osvědčené a dlouhodobě fungující měnové zóny: alespoň nějaký společný dluhopis, alespoň nějakou společnou daň a ministerstvo financí disponující rozpočtem, který stojí za řeč.

Druhá varianta předpokládá více přísnosti a rigidit, více centrální, následné i preemptivní kontroly, více závazných doporučení Evropské komise v oblasti nerovnováh, posílení automatismu pokut a pravidel apod. Obě varianty pak předpokládají posílení pravomocí Evropské centrální banky směrem k věřiteli poslední instance.

A obě možnosti též předpokládají posílení demokratické legitimity. Ať už totiž někoho svazuji kontrolami, socializuji dluhy nebo žádám platit společnou daň, musím prostě nabídnout silnější demokratickou či voličskou zpětnou vazbu. Takže to shrneme návratem k doporučení týdeníku The Economist: Chtějí snad v Londýně začít rozpouštět eurozónu?

The Economist dále analyzuje příčiny hněvu euroskeptických voličů a konstatuje, že zaprvé jde o nacionalismus: voliči prý nechtějí, aby jim cizinec říkal, co mají dělat. Zadruhé jde o vyhraněné postoje proti imigraci a imigrantům a zatřetí jde o stav ekonomiky.

Pokud však jde o tyto důvody a motivy voličstva, pak rozhodně není správné, aby se jim politické elity podřizovaly. Nacionalismus a averze vůči imigraci jsou špatné věci, kterým lze čelit pouze osvětou a stavět se jim čelem. A co se ilegální migrace týče, to si opravdu někdo myslí, že by se taková Francie bránila přílivu imigrantů lépe bez Schengenu?

Pokud voliče v Británii naštval stav ekonomiky po krizi roku 2008, pak by jim měly britské politické elity vysvětlit, že nemá primárně nic společného s EU ani s eurozónou. Se svými bankéři a regulátory by si to měli Britové vyříkat raději sami.

Z článků v týdeníku The Economist lze cítit i výsměch myšlence tzv. spitzenkandidaten, tedy volebním favoritům na předsedu Evropské komise. Samozřejmě že je vad na kráse celá řada – například nikde jinde než v Německu ta idea nikoho moc nevzrušila. Je navíc dost dobře možné, že to napoprvé nevyjde a že se žádný spitzenkandidat předsedou Evropské komise nestane.

Jenže někde se přece začít musí a není důvod se tomu vysmívat nebo tím pohrdat. Minimálně pro účely evropských voleb musí Evropa začít budovat panevropské politické celky, protože bez nich se demokratický deficit v EU překonat nedá.