S cejchem udavače

Případ poslanců údajně spolupracujících s vojenskou kontrarozvědkou je jen dalším špatně provedeným vyrovnáním se s minulostí.

Archív bezpečnostních složek dělá to, co má zákonem uložené – zveřejňuje dokumenty komunistických bezpečnostních sil. Jenže věc není tak jednoduchá, jak by se na první pohled mohlo zdát. Důkazem budiž poslední várka online vystavených materiálů vojenské kontrarozvědky. Historici zveřejnili, novináři propátrali. A ejhle! Narazili na Juraje Ranince,Waltra Bartoše a Tomáše Hasila (všichni z ODS) a Pavla Ploce (z ČSSD). A rozjel se nanovo kolotoč podezřívání, obviňování a bránění se. Všichni hrají naučené role: Média vyzvídají na poslancích podrobnosti, dotazovaní se zamotávají do nepřesvědčivého vysvětlování a veřejnost přemýšlí podle hesla: Na každém šprochu pravdy trochu.

Málokdo se namáhá s rozlišováním jednotlivých kategorií spolupráce. Co na tom, že hesla důvěrník, kandidát tajné spolupráce, kandidát agenta či kandidát informátora mohou svědčit naopak o nevině? Kdo uvěří, že někdo s hrozivě znějícím pojmenováním důvěrník či ještě hůře kandidát agenta nedonášel? Přirozená lidská logika tak pracuje jinak než právo. A na to měli politici, kteří Ústav pro studium totalitních režimů a Archív bezpečnostních složek zřizovali, i zaměstnaní historici myslet. Není důvod stále opakovat model, který si veřejnost zapamatovala především v kauze herečky Jiřiny Bohdalové: Veřejné obvinění ze spolupráce, pak měsíce s cejchem udavačky a nakonec soudní verdikt, že to je pouze komunistická lež.

Pravidelné vyhřeznutí několika spolupracovníků ve vysokých státních pozicích z odtajňovaných svazků nás provází už roky. A je to bez dodatečného vysvětlení mimořádně nebezpečné. Nejen že neznalý člověk nepřemýšlí nad nuancemi jednotlivých druhů spolupráce a šmahem odsuzuje každého, koho si zapsalo pero „estébáka" či kontrarozvědčíka. Představme si i tu možnost, že by z archívů kontrarozvědky vypadla jen jména několika levicových poslanců – není pochyb, že by to levice vnímala jako důkaz zpolitizování historie a instituce by se tím zbytečně zdiskreditovala. Naštěstí tomu tak pro dobro historiků ale nebylo.

Je pravda, že jednoduché řešení se nenabízí. Těžko si představit, že by historici předem upozorňovali asi pětistovku významných politiků a vysokých úředníků, zda jsou vedeni jako kolaboranti a řítí se tím pádem na ně případná veřejná denunciace. Nově zřízené instituce ale mohou alespoň lépe osvětlit rozdíly mezi kategoriemi spolupráce – například profilovými zástupci té které úrovně kolaborace. Či nabízet dotčeným urychlené zveřejnění jejich celého svazku, pokud o to projeví zájem, aby se doba uštěpačných a zlých článků v novinách, co možná nejvíce zkrátila.

Bez těchto pravidelných salv do řad aktivních politiků by se lépe žilo i samotným historikům. Měli by alespoň v médiích více prostoru pro popisování něčeho mnohem podstatnějšího – těch, kteří v StB a kontrarozvědce sloužili, tedy těch, kteří lámali charaktery. O těch kvůli mediálnímu pronásledování politiků nic nevíme. V tichosti tak jistě zapadne i aktuální várka zveřejněných krátkých bodových

biografií vybraných služebníků režimu. A přitom by to bylo tak zajímavé vědět, co na konci 80. let dělal třeba jistý Ivan Taichman, „specialista 1. skupiny odboru pro ofensivně zpravodajskou práci". Rozhodně by to bylo pro poznání komunistické totality podstatnější než to, zda nějaký skokan na lyžích doskočil až k donašečství či nikoliv.

Díky za pozornost. Další audia si můžete stáhnout na adrese podcast.respekt.cz