Gruzínský prst na spoušti Severoatlantické smlouvy

Přijetí Gruzie do NATO by znamenalo zásadní proměnu této organizace.

Britský ministr zahraničí David Miliband interpretoval vytvoření nové komise NATO a Gruzie jako jakousi přípravku na plné členství této země ve vojensko-bezpečnostní organizaci. Méně hlasitě se to samé ozývá z USA či Polska. V podstatě se tak opakuje šachová partie z dubnového summitu NATO v Bukurešti. Na jedné straně Anglosasové a východní Evropa požadují Ukrajinu a Gruzii v NATO, na druhé straně s tímto návrhem nesouhlasí Francouzi a Němci. Na bukurešťském summitu se nakonec všichni dohodli na patu – obě země dostaly vágní příslib možnosti členství, nicméně ne v blízké budoucnosti. Uhrát znovu pat po osetinské válce už ale nejde. Pokud Západ zůstane jen u nově vytvořené komise s nijakým posláním, bude to faktická rezignace před Ruskem. Pokud ale Američané a Poláci protlačí přijetí Gruzie do Severoatlantické smlouvy, zasáhne to v mnohém samou podstatu organizace. A nezdá se, že by někdo byl na tak radikální proměnu NATO připraven.

Snad nejlépe to shrnul jeden čtenář ve svém dopisu v aktuálním Economistu: „Každý člen NATO ví, že má příslovečný prst na spoušti při jakékoliv akci, a v důsledku tak může zatáhnout ostatní členy do války." Pisatel argumentuje, že ačkoliv o ruské vině ve válce nepochybuje, to samo o sobě neopravňuje ke vstupu do Severoatlantické smlouvy zemi, která tak nezodpovědně zaútočila na Jižní Osetii. Takového nevypočitatelného člena si prostě NATO nemůže mezi sebou dovolit.

S přijetím Gruzie (a pravděpodobně i Ukrajiny) by se Severoatlantická smlouva vymanila z dekády bolestivého hledání smyslu své existence. Otázka ale je, zda je dobré si to přát. Po skončení studené války a pádu svého úhlavního nepřítele – Varšavské smlouvy – NATO těžko hledala svůj nový smysl v unipolárním světě. Například expert na mezinárodní obranu Peter van Ham z nizozemského Institute of International Relations před bukurešťským summitem doporučoval přesun pozornosti organizace od vojenských cvičení k výzvám 21. století jako je kyberterorismus, zbraně hromadného ničení a bitva o energetické zdroje.

Pokud by se ale do NATO přijaly Ukrajina a Gruzie, návrat studenoválečnické mentality je nevyhnutelný. Expanze na „zadní dvorek" Ruska je možná správná, ale vysoce riziková. Po Jižní Osetii se může obtížné soužití proměnit snadno v horkou válku kdekoliv na gruzínsko-ruských a ukrajinsko-ruských hranicích či na převážně ruském Krymu. Volání po rozšíření NATO o ohrožené státy Ruskem tak znamená i nutnost promyslet nově celý systém vzájemné závislosti v NATO.

Díky za pozornost. Další audia si můžete stáhnout na adrese podcast.respekt.cz