Český úděl udavačů

Debata o udavačství Milana Kundery odhaluje to nejhorší z českého národa.

Na první pohled není co řešit. Fakt číslo jedna: Kundera udával. Fakt číslo dvě: je to pravděpodobně nejslavnější spisovatel českého původu. Není důvod, proč by tyto dvě teze vedle sebe nemohly dál existovat. Jenže žijeme v Čechách. Fanoušci světoznámého spisovatele se pustili do boje proti pravosti nalezeného dokumentu – jakýsi boj o Rukopisy v opačném gardu. Prý komunisté dokumenty falšovali, prý to byl jiný Kundera, prý to byl stalinista Dlask, který se vydával za humanistu Kunderu a udal exulanta. Ještě trapnější je, jak politici Kunderův případ znovu použili jako záminku pro boj o samotnou existenci Ústavu pro studium totalitních režimů. Podle Jiřího Paroubka je to jen ohláška vytahování špíny na opoziční politiky. Alibistická reakce je ale i ze strany ODS: Prý jde o zveřejňování faktů, nikoliv hodnocení ústavem. To je pravda, ale jen poloviční. V polském Institutu paměti národa také většinou jen zveřejňují fakta, ale jak na potvoru to vždy odskáčí protivníci bratrů Kaczyńských. Proč prostě neříct: Bravo, Adame Hradilku, tak to má být – při práci na koncepčním mapování českých exulantů jste narazil na zajímavý dokument, snažil se získat vyjádření údajného udavače, a pak vše seriózně zveřejnil (tedy až na ten emotivní úvod).

Ještě ubožejší je ale nově vytvořená hurá strana Kunderových odpůrců, kteří jeho proradný charakter prý viděli už dávno na stránkách jeho celosvětově ceněných románů. Konzervativec Alexander Tomský má Kunderovo dílo najednou za literární patologii sexuálního frustráta. Nic víc než módní vlnu, kýč, pobavení marxistů. Z tohoto čecháčkovství (které jak vidno může přetrvat i přes léta emigrace) je člověku smutno. Proč se tito samozvaní literární kritici neozvali minulý rok při udělení autorovi Státní ceny za literaturu? Nebylo to tím, že tehdy ještě citovali mnohoznačné filozofické pasáže z Nesmrtelnosti na intelektuálních večírcích?

V těžko pochopitelném falšování historie na jedné straně a přepisování Kunderových knih na straně druhé se ztrácí snad to jediné podstatné. Pro toho, kdo bral Kunderu za morálního arbitra komunistické společnosti, tento mýtus hořce zmizel. V Knize smíchu a zapomnění jsou slova o prezidentu zapomnění a idiotovi hudby najednou už trochu méně ostré, jedno z jeho nejpolitičtějších vystoupení – debata s Václavem Havlem o Českém údělu – je ještě více absurdní, než bylo v roce 1968. A mimochodem, v konečném důsledku tímto pozdním odhalením si sám sobě dává odpověď po údajné velikosti a jedinečnosti českého národa, když mu tehdy nestačilo Havlovo odkázání do patřičných mezí. O ničem jiném ale sporu být nesmí. Kundera byl udavač a zároveň je jedním z nejgeniálnějších spisovatelů českého původu. Na tom nikdo nic nezmění.

Děkuji za pozornost. Další podcasty si můžete stáhnout na adrese podcast.respekt.cz.