Stateční

Ne však proto, že brněnští soudci jednali „eurokonformně,“ jak prohlásil autor stížnosti, senátor Jiří Oberfalzer (ODS), ale proto, že když Lisabon prošel ostražitou analýzou německého ústavního soudu (respektovaného vykladače kontinentálního práva) i britskou Sněmovnou lordů (strážce precedenčního práva), nebyl důvod si myslet, že by ten stejný text byl v rozporu s českými normami. Kdyby byl, vláda by Lisabon nepodepsala – i ve Strakově akademii sedí ústavní právníci.

Udělme několik medailí. Ta za fair play patří Ústavnímu soudu. Proto, že sudí odpověděli kontextově a vyjádřili se i k věcem, ke kterým nemuseli. Prezidentu republiky znovu trpělivě vysvětlili, že nemohou odpovídat na politické otázky – například, jestli se unie Lisabonem změní v superstát –, přesto svoje odpovědi formulovali tak, aby se v nich Václav Klaus našel (pokud chce, samozřejmě). Kontextově pak, že se nezalekli a politikům vzkázali, jak si příště vykládat pravidlo nepohrdat soudem – tedy poslat podnět bez zbytečného odkladu, nekonečně ho nedoplňovat, zkrátka nezneužívat soud.

Druhá a třetí medaile, tentokrát za statečnost a tentokrát malinová, putuje Václavu Klausovi a Jiřímu Oberfalzerovi. Prezidentovi za to, že ačkoli verdikt padl v 9:15 ráno, ještě ve 14:30 k němu neřekl jediné slovo. A senátorovi za to, že místo toho, aby uznal porážku, prohlásil, že zvažuje podání žaloby u Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku, neb Ústavní soud mu podle jeho slov odepřel právo na spravedlivý proces. Jak k tomu Jiří Oberfalzer došel, už nevysvětlil.

Stroupežnický byl s Našimi furianty prorokem.

Po 16 hodině tiskové agentury oznámily, že prezident Václav Klaus podepsal Lisabonskou smlouvu.