Pomozte mi: můj syn se ztratil

Zdálo by se, že se pro jeho nalezení udělalo maximum a všechno funguje, jak má. Jenže má to drobný háček: rodina si pátrání po zmizelém Markovi musela takřka z gruntu zorganizovat sama. Sama oslovila záchranáře, sama zorganizovala výpravu pětasedmdesáti známých a prohledala bezprostřední okolí bydliště a členitý terén šáreckého údolí, sama si musela zřídit webovou stránku, vylepit letáčky, oslovit média a potýkat se s tak ne zcela běžnou situací. Zkrátka stát každou vteřinu před mučivou otázkou - je jejich syn zraněný, unesený či odešel kvůli nějakému neznámému osobnímu důvodu (v této chvíli se prověřuje verze jeho problému s nedokončenou vysokou školou)? Je po smrti, nebo není?

A to je právě moment, který by jim měla společnost pomoci zvládnout, a jako první instancí se nabízí služba policie. Jenže ta případ Marka Schäferlinga šetří – doufejme, že pečlivě a zodpovědně – a jak se zdá, o nic jiného se nestará. Tak stroze zatím alespoň působí jejich práce, o které nechce nic prozradit.

„Nic vám k tomu nemůžu říct, takové informace se do médií nedavájí,“ říká k postupu policejního pátrání v případu Marka Schäferlinga pražský vyšetřovatel Milan Michálek.

Už jen odpověď třeba na prostou otázku, kolik lidí na případu pracuje, může ale přitom působit zklidňujícím dojmem. Jenže nic takového se neděje. Jen ve výjimečných případech, jako byl třeba příběh znásilněného a zavražděného chlapce Jakuba Šimánka v Havlíčkově Brodě zhruba před rokem a půl, dá policie najevo ochotu nějak sofistikovaněji zacházet v rámci policejního pátrání s lidmi, které ztráta bližního bezprostředně zasáhne. Samozřejmě je asi rozdíl, když se ztratí malý, bezbranný chlapec a dospělý muž, přesto mučivou úzkost zažívají všichni stejnou.

Policie tehdy slibovala zřídit do budoucna vlastní službu psychologa či minimálně poskytovat radu, jak se má člověk v takové situaci orientovat a zachovat. Rodina Marka Schäferlinga ale žádnou, byť sebejednodušší „kuchařku“ nedostala. Policie s ní komunikuje jen sporadicky. Nikdo jim neřekl, jaké jsou vlastně možnosti policejního pátrání, jaké přibližné verze se v takových případech odehrávají, co mají podnikat, co může policii při pátrání pomoci, jakého psychologa můžou navštívit.

Nicméně Schäferlingovi mají v jistém smyslu alespoň trochu štěstí: mají spoustu přátel a kolem sebe desítky ochotných lidí zapojit se do pátrání a občansky pomoci, včetně využití internetového „vynálezu“ Facebooku. Matce už zmíněného Jakuba Šimánka se takové pomoci nedostalo: po zmizení svého syna seděla v bytě sama a jen dlouhé hodiny úzkostlivě sledovala, jak se vzdaluje možnost, aby se její syn vrátil domů živý a zdravý. Nakonec takovou tíhu neunesla a zemřela pár měsíců po tragickém konci svého dítěte. A právě o takové utrpení v souvislosti se zmizelými lidmi kráčí: měli bychom se snažit umět jim pomoci a to nejen jako chladní detektivové.