Česko dostalo „Klausovu“ výjimku

Sloveso „bojovat“ není úplně přesné. Premiér Jan Fischer nakonec docela lehce získal, pro co přijel. Čekalo se dlouhé noční hledání těch správných slov k definici českého požadavku, protože Slováci a Maďaři ještě před začátkem schůzky poměrně razantně prohlašovali, že se jim nelíbí a budou chtít změny. Opt-out, výjimka, však prošla ani ne v půl desáté večer, tedy zhruba hodinu a půl poté, co o ní odstartovala debata.

Tajemství rychlé shody zatím nebylo úplně odhaleno. Jan Fischer na včerejší noční tiskovce mluvil velmi obecně, do detailů nešel. Jen říkal, že předsedající Švédové odvedli „kus práce,“ že v tom není „žádný trik, jen vzájemné jednání“ a že Maďarsko ani Slovensko „nevznesly dodatečné požadavky,“ jak Benešovy dekrety, Klausem vytažené do vitríny, zase trochu zastrčit zpátky. Bližší informace zjevně vyplavou až postupně, nicméně cestu ven je nutné hledat v bodu tři prohlášení k české výjimce, který říká, že Listina je tu jen pro výklad práva Evropské unie – a tím Benešovy dekrety nejsou. Pro zájemce, tady je anglická verze deklarace k Česku ze včerejšího večera.

Výsledek je tedy tento: až Lisabon vstoupí v platnost, na Brity, Poláky a nyní i Čechy se nebudou vztahovat práva zajištěná v Listině. Co to bude znamenat v praxi? Přesně odpoví až konkrétní soudní případy, nicméně zásadně ochuzeni na svých politických a občanských právech by Češi neměli být. Listina do velké míry kopíruje Evropskou úmluvu o lidských právech, která je součástí české ústavy, a řada ostatních práv – například na ochranu životního prostředí – je rozptýlena mezi zdejšími zákony či mezinárodními smlouvami, k nimž Česko přistoupilo.

Výsledek dvě je pak obdivuhodně lehký souhlas Hradu s nastavením podmínky. Zatím je to totiž jen politická deklarace EU. Právně závazný, a tudíž vymahatelný, dokument, se z toho stane až s příštím rozšířením. To – o Chorvatsko či Island – může přijít v roce 2011, ale také 2012 nebo ještě později. Do té doby, to jest až několik let, nebudou chalupy v bývalých Sudetech a nyní v českých rukách před kletbou Listiny chráněny, řečeno v logice Hradní argumentace. Klausova výjimka má tudíž poměrně zásadní trhlinu. Kancléř Jiří Weigl – ten, který držel v Bruselu mobil s prezidentovým číslem – si z toho nicméně mnoho nedělá. Hlava státu podle něj „nikdy nepožadovala absolutní právní záruky.“

Závěr tři, Fischer s Weiglem včera před tiskem věnovali poměrně dost času tomu, aby si vzájemně děkovali za spolupráci, pravidelnou komunikaci, vstřícnost, nasazení, a tak dále. Jako kdyby vláda spolu s prezidentem prosadily v rámci EU něco zásadního, co má smysl, a ne jen zmíněné trapné a nacionalismem na hony zapáchající umístění Benešovy busty do národní vitríny. Fischerovo shrbení před Klausovým emisarem lze vysvětlit stále chybějícím podpisem pod smlouvou, pro sebevědomí státních institucí kromě Hradu a pro pověst země to ale vůbec není dobře.

Zpět ale k základní otázce: Podepíše teď? Jiří Weigl tvrdí, že prezident „nehodlá dávat další podmínky,“ že „nemá v úmyslu ratifikaci blokovat“ a… „k dalšímu postupu se vyjádří během dneška.“