Berlín na křižovatce

Kdo za útoky odpovídá, policie zjistí jen vzácně. A to samé platí v případě zhruba pěti set aut, která loni po celém Berlíně padla za oběť plamenům. V městských částech Friedrichshain a Mitte, které večer co večer přitahují tisíce Berlíňanů i turistů, neznámí lidé několikrát zamořili „dražší“ restaurace odporně páchnoucí tekutinou. A loni v červnu zhruba pět tisíc demonstrantů vyslyšelo výzvu „squat Tempelhof“ a snažilo se proniknout na areál vyslouženého letiště v centru města – čemuž policie zabránila jen díky nasazení 1500 mužů.

Konzervativní tisk v souvislosti s takovými akcemi mluví o „chaotech“ a „levicových extremistech“. Tak jednoduchá ale celá záležitost není. I když totiž většina ze tří a půl milionů Berlíňanů násilí jako prostředek politického boje odmítá, argumentace, kterou násilníci svoje chování zdůvodňují, se mezi obyvateli města setkává s určitým porozuměním. Komu patří město, ptají se totiž. Stane se z centra Berlína zóna vyhrazená jen pro „hezké a bohaté“, tak, jak to už dnes lze pozorovat v Hamburku nebo v Düsseldorfu? Anebo chce město zůstat tím, čím dosud bylo: v Evropě asi jedinečným experimentálním jevištěm pro nejrůznější životní styly, pokusnou laboratoří estetických inovací všech druhů, a metropolí, ve které peníze příliš velkou váhu nemají, dobrý nápad však o to větší?

Heslo, pod kterým se tato debata vede, zní trochu komplikovaně: „gentrifikace“. Tak nazývají sociologové od šedesátých let proces, během něhož se ze zchátralé části města najednou stane nejlepší adresa široko daleko, a původní, chudé obyvatelstvo je novými, bohatšími lidmi vytlačeno. Tento proces lze pozorovat ve všech metropolích na světe, v New Yorku stejně jako v Barceloně či Sao Paolu. A je asi jen otázkou času, kdy se tento fenomén objeví také v Praze, v Brně nebo v Ostravě. Výsledkem gentrifikace jsou hezké, obnovené fasády a vkusné designové obchody na straně jedné, koncentrace chudých a nevzdělaných lidí v chudinských čtvrtích na straně druhé.

Gentrifikace či naopak zbídačení městských částí ale nejsou nevyhnutelným osudem. Jde o proces, který může buď podporovat nebo naopak brzdit politika. A nikde se to nedá pozorovat lépe než právě v Berlíně, který v roce 1989 takřka přes noc získal nejen 1,3 milionů nových obyvatel, ale také víc než půl milionu většinou velmi zanedbaných bytů a hektary ploch ležícím tu ladem.

Jak tedy německé hlavní město tuto jedinečnou šanci, dvacet let poté, (ne)využilo?

Více čtěte v novém Respektu, který vychází v pondělí 25. ledna.