Neznámá země. To, co jsme si mysleli o zbytku Ameriky, už není pravda

V úterý dopoledne jdu na krátkou procházku po Brooklynu. Svítí slunce, ve venkovních zahrádkách kaváren se objevují pracovníci kampaně Hillary Clinton, která je v přilehlé čtvrti Brooklyn Heights. Po mnoha měsících mají klidnější den, pijí kávu, nekoukají na telefony a hrdě si nechávají viset své identifikační karty kolem krku.

Školy jsou v den voleb zavřené, po ulicích pochodují rodiče s dětmi a berou je do volebních místností. Nespočet žen jde symbolicky volit v kalhotových kostýmech a la kandidátka demokratů; hrdě vysvětlují dcerám, že se Amerika konečně přiblíží rovnosti příležitostí. Na pracovníky kampaně mávají.

Kolem půl sedmé večer jdu k volbám, doprovodit manžela, který má americký pas; i my s sebou bereme ročního syna. Do „našeho“ volebního okrsku spadá spousta menšin, panuje veselá nálada, kolem volebních uren se to hemží kočárky a v okolí pobíhají americké děti různorodého původu. Účast tu předčila všechna očekávání, říká pyšně jedna z organizátorek. Cestou vidíme, že se sousedi stavují pro šampaňské na později.

Kolem půl deváté, kdy se začínám chystat do místního studia českého rozhlasu, kde mám komentovat genderový rozměr voleb, přicházejí první překvapivé výsledky z klíčových států. Florida vypadá při nejmenším nerozhodně. Ve státech, které měly být demokratické, najednou není nic jasné. Bude to delší noc, než jsme si mysleli.

Do studia je dlouhá cesta metrem, a než se znovu přiblížím k telefonnímu signálu, klidná atmosféra města je ta tam. Lidé na ulicích vyděšeně čtou zprávy ze zbytku amerických států a mnohým se v šoku hrnou slzy do očí. Nevěřícně projíždím všechna média a statistiky, která ještě dnes ráno předpovídala snadné celonárodní vítězství Clinton.

Předpokládala jsem, že ve vysílání budu mluvit třeba o výhodách demokraty navrhované placené rodičovské dovolené, o konci období 227 let, kdy Americe vládne jeden muž za druhým, o tom, že ženy s pomocí Clintonové obhájily právo na potrat. Ale Trump kosí jeden stát za druhým, přestože ženy urážel, sexuálně obtěžoval a napadal, oplzle zesměšňoval - a právo na potrat jim nejen upírá, ale volal i po kriminálních postizích pro ženy, které je postoupily. Debata vysílání se pochopitelně ubírá jinam.

Jak tohle vysvětlím dceři? píše mi mezitím několik kamarádek, jejichž děti šly v klidu spát. Jak jim odůvodnit, že tohle se může, a teď nám bude tenhle muž vládnout? A netýká se to jen dcer. Jak vysvětlí Američané Trumpův rasismus, nacionalismus jeho kampaně, vyhrožování přistěhovalcům, antisemitské spoty v závěru kampaně? Jak jim vysvětlí jeho lhaní, jeho vyhýbání se placení daní, jeho hochštaplerské podnikání? Málokterý analytik zná v tuto chvíli odpověď, protože to, co se Americe stalo, nečekali ani dospělí.

Den končí hovorem s taxikářem, který má strach, že teď bude jeho rodina terčem xenofobních útoků, možná i deportace. Sám volil Hillary Clinton. Nevím, jak ho uklidnit; tuhle Ameriku neznám. V New Yorku Hillary Clinton vyhrála drtivě. To, co jsme si mysleli o zbytku země – že jde o demokracii odolnou vůči populismu, sklonům k diktátorství, že jsou zde respektovány rozdílnosti a že se společnost posunuje k rovnoprávnosti, už není pravda.

Doma zapínám televizi, afroamerický komentátor CNN má slzy v očích. Končí sen o americké výjimečnosti.