František Kocourek
František Kocourek • Autor: ČT24

Když si ve vyhledávači zadáte jméno František Kocourek, vyskočí na vás většinou příběh známého českého siláka. Stejnojmenný novinář na svou zaslouženou slávu ještě čeká. 13. září, 1901, přesně před 120 lety, se v Praze narodil žurnalista, který se proslavil svými reportážemi v meziválečné Přítomnosti a v rozhlase. Byl mimo jiné svědkem nástupu nacistů k moci v roce 1933 v Berlíně, ale i jejich příchodu do Prahy o šest let později. Zůstal věrný demokratickému Československu, za což zaplatil životem.

Jako by se bály života

Reklama
Reklama

František Kocourek byl výjimečný novinář. Chtěl být v terénu, mluvit s lidmi, být svědkem událostí, slyšet na vlastní uši výkřiky či šepot aktérů, cítit vůně i pachy v místech, kde se psaly velké i malé dějiny. Měl velké štěstí, že ještě během studí Filozofické fakulty Univerzity Karlovy začal spolupracovat s Přítomností Ferdinanda Peroutky. Psal do ní už v roce 1924, tedy v prvním roce její existence.

Peroutka byl známý tím, že na texty kladl velké nároky a pečlivě je editoval - Kocourkovo rozvláčné psaní tak dostávalo pevnější tvar. Věnuje se všemožným tématům od kultury a vzdělávání po sociální otázky. Slavnými se staly jeho reportáže o životě chudých. Například v prosinci roku 1932 píše:

„U branky v rohu plotu stojí chlapec v sešlém zimníčku, s beraničkou na hlavě, v punčochách a bačkorkách. Stojí jako socha, na jednom místě, od té doby, kdy jsme přišli k osadě, až do chvíle, kdy jsme sem zamířili. Také hnědé oči se skoro nehýbají, jen tak tiše se dívají na silnici, tlumeně, jako by se bály života.

„Je někdo u vás doma?“

„Je,“ říká chlapec a jde napřed.

Dveře domku, zasazené vzadu, se strany polí, se otvírají. V jedné místnosti, kterou obsahuje budova, je žena a dítě. Žena asi osmadvacetiletá, v zástěře, na hlavě děravou pletenou čepici, na nohou letní trampky od Bati. V ruce drží dětskou punčochu, v druhé jehlu. Spravuje. Nabízí židli, překvapena návštěvou.

(…) V jednom rohu stojí vyhaslá železná plotna, blízko ní na poličce skýva chleba. Na všech třech oknech jsou bílé záclonky. Jeno z nich je otevřeno, hledí do polí, čtyři holé stromy tam stojí.

„Byla jsem v porodnici, jsem v šestinedělí, tak jsem ještě slabá. Maličký? Zemřelo mi, byla jsem moc zesláblá a tak se narodilo nedonošený.“

Její tvář je utýraná, do zarudlých očí vstupují často při hovoru slzy, které nemůže zadržet, ačkoliv je jí to nepříjemné, že pláče.

(…) „Dnes tejden jsme neměli vopravdu co do huby, ani dětem jsem neměla, co dát. Nejhorší je to v neděli, když děti nejdou do školky, tam se přece trochu najedí. Dostanou tam v poledne zapraženou polívku a ode mne mají housku.“

Kocourek během psaní pokračoval ve studiích, a to i v Paříži a Berlíně. To se mu brzy velmi hodilo. Šéfredaktor Přítomnosti totiž chtěl po talentovaném žurnalistovi i reportáže ze světa. Zejména pak na začátku třicátých let, kdy v sousedním Německu sílil Adolf Hitler. V březnu roku 1933 tak například František Kocourek v Přítomnosti píše:

„Za výkladními skříněmi „Vorwärtsu“, které jsou zamřížovány, jako kdyby to něco pomohlo, visí prohlášení redakce, naklepané na strojem na dvou stránkách. Oznamuje se tam čtenářům zastavení listu a vyslovuje se tam víra v brzké pokračování v práci. Víra, která bledne každým novým dnem, každou další hodinou života Třetí říše.

Visí tu také za mřížemi poslední vydání „Vorwärtsu“, které vyšlo, patrně na dlouho poslední, protože boj proti marxistům dosahuje v těchto dnech stupně nevylíčitelné zuřivosti. To není ideologický spor, to je vyhlazovací válka, jejíž plameny hrozily vybuchnout, jen co bude mít Hitler v ruce celou administrativu.

(…) Do jeho slunečné nálady pronikla jen slabě slova bývalého kancléře Brüninga, pronesená na veliké předvolební schůzi 3. března ve Sportpalastu k příslušníkům centra, na adresu říšského presidenta:

„Chraňte pravdu, svobodu a právo, chraňte ty, kteří vás v červenci minulého roku volili!… Největší nebezpečí pro národ je dusná atmosféra, kterou nelze kontrolovat, ani zvládnout… Bylo-li jednou otřeseno vědomím práva, je třeba života celé generace, aby byla znovu vybudována autorita státu. Kdo toho nedbá a domnívá se, že může dobýt autority jen s mečem v ruce, tomu říkám, že tento meč brzo otupí a potom nezbude už nic.“

Váš hlas přichází pozdě, pane doktore, a je slabý v hukotu bouře, kterou rozpoutal nesrovnatelně populárnější pištec Adolf pod vašimi okny. Celé město, celá říše už se otřásá v základech. Opravdu, národ už je na pochodu, ulice Berlína jsou plné hakenkreuzlerských uniforem…

(…) Les hakenkreuzlerských praporů zhoustl v ulicích, přes něž jsou u hnědých domů natahovány standarty s volebním heslem: Adolf Hitler, Liste 1. Nad městem křižují jednoplošníky, které chrlí s modré oblohy vládní volební letáky. Kolik schází k tomu, aby shazovaly plynové bomby nad městy, kde by náhodou nebyl uctíván a uznáván mesianismus německého Vůdce?“

Ať žije život!

Peroutka se s Kocourkem rozešel v roce 1935, a dokonce ve svém listu napsal proč: „Pan Kocourek se na svých cestách představuje jako politický spolupracovník Přítomnosti. Nechci mu upírat právo na tento titul, ale nerad bych, aby někteří lidé uvěřili, že rada ‚odevzdejte prázdné lístky‘ je politické poselství Přítomnosti před volbami a že nic lepšího poradit neumíme. Velmi důtklivě naopak radíme, aby nikdo v této věci pana Kocourka neposlouchal.“

František Kocourek
František Kocourek • Autor: Archivní a programové fondy Českého rozhlasu

František Kocourek publikoval také v Lidových novinách, Slovenském hlasu (zde například zachytil anšlus Rakouska v roce 1938), založil vlastní list Groš, ale větší prostor dostal až v rozhlase. Zde jej také zastihl příchod nacistů do Prahy. Dnes už legendární je jeho reportáž z března 1939, kde posluchačům popisuje přehlídku německé armády na Václavském náměstí. V reportáži mimo jiné říká: „Dovolte, abych se zmínil o podrobnosti čistě nevojenské. Odkudsi zdaleka přiletěla nad Prahu také velká černá vrána, která se spustila a plachtila od Muzea dolů k Můstku. Divila se asi tomu obrazu, který viděla pod sebou." Metaforu pochopili všichni.

Kocourek mohl s přestávkami – ty vyplňovaly výslechy gestapa – pracovat až do roku 1941. Od konce třicátých let objížděl Československo s přednáškami, ve kterých se snažil dodávat lidem odvahu a smysl pro čest. Mimo jiné i proto byl následně v roce 1941 gestapem zatčen a převezen do koncentračního tábora. Tam brzy onemocní a jeho stav se rychle zhoršuje. Na motácích v listopadu 1941 své manželce nicméně vzkazuje: „Řekni mamince, jak jsem šťasten, že mi dala život. Byl hezký, plný událostí, práce, zkušeností a radosti. Ať žije život!“

Umírá v květnu 1942 ve vyhlazovacím táboře Osvětim-Birkenau. Podle svědků prosil ostatní vězně, ať vyřídí doma, že zůstal věrný republice i své ženě.

https://www.youtube.com/watch?v=RBPVwfWj5vo

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Erik Tabery

šéfredaktor

erik_novy
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Napsal/a jich celkem 2179

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte