Zemřela Petruška Šustrová. Žena, která pomáhala prosadit spravedlnost a svobodu

Fakt, že jsme se s Petruškou Šustrovou 27. listopadu 1989 zapovídali v galerii U Řečických, kde měl sídlo Informační servis, možná zjednodušil cestu ke vzniku Respektu. Krátce předtím proběhla generální stávka, která dala komunistům najevo, že přišel jejich mocenský konec. Informační servis vznikl devět dnů předtím. Byl prvním  nezávislým médiem po 17. listopadu 89 a jeho neformální šéf Ivan Lamper došel vpodvečer dne generální stávky k názoru, že jsme splnili historickou povinnost - a rozpustil společnost zhruba padesáti lidí, kteří zpracovávali a zveřejňovali informace o průběhu pádu komunismu a dění v Občanském fóru.

Petruška a já jsme s Ivanovo rozhodnutí nesdíleli. Zůstali jsme ještě se studentkou Magdalenou v jinak prázdné galerii U Řečických a mluvili o tom, co všechno by mohl Informační servis zvládnout. Mluvili jsme dlouho do noci, možná jsme vůbec nespali. Nevím. V každém případě někdy v sedm ráno zazvonil telefon. Petruška zvedla sluchátko – volal Ivan, že si vše rozmyslel. Podle jeho ranního názoru by bylo hloupostí kapitolu Informačního servisu uzavřít tak brzy. Petruška začala hned obvolávat lidi ze servisu, aby znovu přišli. A ti, na něž se v jejím volání dostalo, otevřeli ten den tři měsíce trvající cestu novinařiny, která nás dovedla do Respektu.

V tu dobu byla už pro mě o osm let starší Petruška velkou osobností. Její minulost budila velký respekt. Věděl jsem, že měla za sebou dva roky vězení za aktivity v Hnutí revoluční mládeže, které ze silně levicové pozice kritizovalo po osmašedesátém dění v zemi i okupaci vojsky Varšavské smlouvy. Věděl jsem, že patřila mezi první signatáře Charty 77, že poté, co spoluzakladatelé Výboru na obranu neoprávněně stíhaných skončili ve vazbě, spolu s několika dalšími pokračovala v jejich práci. A tak dál – mohl bych dlouho citovat třeba ze záznamů jejích vzpomínek uložených v archivu Paměti národa.