Staří mistři věděli o smrti mnohem víc než my

„Až budeme mít zase možnost procházet se po muzeích, vystavené umění se nikterak nezmění, ale my ano - a oběti koronaviru nás při tom budou doprovázet. Vše bude jinak, než si pamatujeme,“ píše v nádherném meditativním textu pro The New Yorker renomovaný kritik umění Peter Schjeldahl.

Osmasedmdesátiletý autor, který – jak hned v úvodu přiznává – trpí plicní chorobou, napsal v ústraní své izolace velmi osobně laděný komentář nazvaný Mortality and the Old Masters (Smrtelnost a staří mistři). V něm se dotýká toho, jak všudypřítomný byl stín smrti na plátnech starých mistrů a jak se tento stín vytrácí s příchodem moderny. A poznamenává, že právě tyto obrazy mohou v aktuálních časech nové morové rány rezonovat a vyvolávat u diváků významy.

Není to poprvé, co Schjeldahl ve svých textech přichází s propojením tématu umění a smrti: popisoval je již v době, kdy mu byla diagnostikovaná rakovina plic (The Art of Dying), ale tentokrát vznáší otázku, proč má v sobě umění autorů, které označujeme jako staré mistry, tolik oduševnělé smrtelné tíhy, jež chybí většině děl moderny, natož tvorbě našich současníků. „Hranici pokládám mezi ty vražedné válečné zločiny, jichž byl svědkem Francisco Goya, a ty, o nichž Édouard Manet – řekněme - četl v novinách,“ říká v mírné nadsázce Schjeldahl a na svou otázku si následně odpovídá.

„Myslím, že tím hlavním důvodem je každodenní vědomí smrtelnosti. Epidemie chorob a nesčetné další příčiny předčasné smrti byly na denním pořádku, dokonce i v životě těch tvůrců, kteří se oddávali zábavě. Považme jen ty hromady mrtvých těl, které se kupí v Shakespearových tragédiích, to je katarze univerzálního strachu,“ uvádí za příklad Schjeldahl a pokračuje v popisu holandské malby sedmnáctého století, kde je dobové memento mori přítomné jak explicitně v podobě lebek a svíček s odkapávajícím voskem, tak v mnohem jemnějších náznacích.

„Teprve v průběhu devatenáctého století s pokrokem v oblasti hygieny a životní úrovně alespoň pro nastupující střední třídu smrtelné nejistoty ubývá. S výjimkou epizodických pustošících úderů tuberkulózy a syfilidy, které se stejně jako AIDS o století později mohou zdát těm nezasaženým jako velmi vybíravé epidemie, pokud jde o oběti. Smrt se stala nepříjemností v životě těch druhých,“ shrnuje kritik.

Současnost podle něj pohlíží na smrt dvěma extrémy: buď jako na chladnou statistiku, nebo optikou anekdotických novinových nekrologů, jež jsou povětšinou věnovány celebritám. „Dvacáté století dalo naší perspektivě masové smrti politický rozměr: válka, genocida a další číselnou škálou měřitelná zla, v poslední době se zaostřením na terorismus, opiáty nebo držení zbraní. Naši truchlící jsou respektováni a zahrnováni optimistickou terapií coby jedním z aspektů dychtivosti po mentální hygieně, která odstraňuje mrtvoly předešlého večera před dalším pracovním dnem,“ shrnuje pohledy na smrt Schjeldahl a vzpomíná na prosincový zážitek, kdy se vypravil do Madridu, aby tam v předtuše svého blížícího se konce strávil dva dny prohlížením toho snad nejvíce interpretovaného obrazu v dějinách umění: Dvorních dam od Diega Velázqueze.

V textu nyní sugestivně popisuje, jak mu nová situace spojená s pandemií obrátila výklad obrazu - a jak přikládá důležitost zcela jiným motivům než při prosincové návštěvě. Namísto toho, jak na něj více než třímetrové Dvorní dámy zapůsobily svou velikostí, přemítá o dalších životních osudech všech Velázquezem zachycených hrdinů. Především o životě Markéty Habsburské, která zemřela v pouhých jednadvaceti a obraz ji zachycuje coby pětiletou. Schjedahl dochází k tomu, že staří mistři věděli o smrti daleko více než my dnes - a že se nám tato znalost a pochopení můžou velmi hodit při zpracovávání toho, co nyní zažíváme.

„K takovému přehodnocení může dojít, kdykoli nečekané události naruší naše zavedené životní zvyklosti. Ocitnete se nejen zcela mimo sebe – což je požehnání, které může způsobit každé úspěšné umělecké dílo, máte-li na to náladu – ale také mimo svůj čas a přesazení určité minulosti, která v záblesku nepopiratelné reality rozptýlí vše, co jste si mysleli, že víte,“ líčí mocnou schopnost umění Schjedahl a uzavírá: „Ten dojem rychle přejde, ale zanechá po sobě stopu, která až k nerozeznání připomíná zranění.“