Bejrút: Obří výbuch v přístavu způsobil zkázu srovnatelnou se zemětřesením

Loď plující pod moldavskou vlajkou z gruzínského Batumi do Mosambiku se v září 2013 ve východním Středozemním moři dostala do technických potíží. S nákladem 2750 tun ledku amonného neboli amoniumnitrátu, chemikálie používané například v hnojivech, zakotvila v přístavu v Bejrútu. Tamní úřady jí z bezpečnostních důvodu zakázaly další plavbu - a v polovině října 2013 riskantní, vysoce výbušný náklad přesunuly z lodi do přístavních skladů. Velmi brzy mělo dojít k jejich likvidaci či zajištěnému uskladnění. Úřady se na to ale lidově řečeno vykašlaly a nechaly nebezpečný náklad ve skladech nedaleko od proslulých čtvrtí Bejrútu s vysokou hustotou osídlení, bary a bohatým nočním životem . Po předchozím menším požáru a výbuchu v přístavním hangáru v úterý 2750 tun ledku explodovalo a způsobilo zkázu srovnatelnou se zemětřesením. Počet obětí již přesáhl stovku, raněných jsou tisíce, v perimetru několika kilometrů praskaly okenní tabulky a padaly zdi.

K takovému vysvětlení se zatím kloní předběžná vyšetřování libanonských institucí. Na finální soudy o příčinách neštěstí je brzy a nemá smysl o nich spekulovat. Tak jako to dělá nejmocnější muž světa Donald Trump, jenž na tiskové konferenci s odkazem na americké generály a bez dalších podrobností řekl, že výbuch “musel být způsoben nějakým druhem bomby”.  Průmyslové nehody spjaté s výbuchem amoniumnitrátu nejsou v moderní historii neobvyklé: v Texasu při sérii explozí v roce 1947 zemřelo skoro šest set lidí a Wikipedie nabízí celý seznam neštěstí.

Šlendrián - a jinak letitou přítomnost výbušniny v přístavu nazvat nelze -  je dokladem nekompetentnosti libanonského státu, proti němuž naposledy na podzim probíhaly masové demonstrace. Pro další příklady úředního selhání není třeba zacházet příliš do historie. V říjnu zemi sužovaly katastrofální požáry, které hasily letouny vyslané na pomoc z Kypru. Libanon přitom měl vlastní prostředky: před deseti lety podnikatelská elita uspořádala sbírku a z výtěžku koupila a státu darovala dvě záchranné helikoptéry. Žádný úřad se ale nestaral o údržbu, proto stroje nemohly ve chvíli požáru vzlétnout a hasit ohně. Slabý stát nedokáže zajistit ani svoz odpadu a pravidelné dodávky elektřiny. Země se poslední rok nachází na hraně finančního krachu - a fakticky již zbankrotovala.

Kromě utrpení zesnulých a raněných je na výbuchu nejzávažnější právě skutečnost, že už před ním se Libanon pohyboval na hraně kolapsu. Vysoká inflace znehodnotila úspory domácností a zvýšila ceny základního zboží, což v ekonomicky extrémně nerovné společnosti pocítili zvláště chudí. A zničený přístav problémy dál posílí: německý blízkovýchodní expert Tobias Schneider například na Twitteru upozornil, že Libanon dováží 90 procent potřebného obilí a naprostá většina do země putuje právě terminálem ležícím v jádru úterního výbuchu. Nemocnice byly již před výbuchem zahlceny pacienty s nemocí covid-19, zhruba polovina státních výdajů směřovala na splacení dluhů a vláda jednala s věřiteli o řešení neudržitelného stavu. V zemi o rozloze Středočeského kraje navíc žije více než milion běženců ze sousední Sýrie.

K tomu se přidávají trvalé systémové problémy, především vměšování zahraničních mocností a paralýza způsobená složitým politickým systémem, který vznikl v roce 1989 v rámci snah o ukončení dlouholeté občanské války. Obsahuje svobodné volby, ale současně byl stát fakticky rozdělen mezi osmnáct oficiálně uznávaných náboženských skupin. Bývalí vojevůdci těch nejsilnějších komunit dostali politické funkce a porcují zdroje ve prospěch svého tábora, takže centrální státní instituce a úřady jsou slabé.

Naděje spočívá v tom, že se nyní o těžký osud krásné a mimořádně složité země bude vnější svět více zajímat. A především v odolnosti a schopnosti improvizace, jež Libanonci už tolikrát projevili v minulých krizích.  Očekávat lze také další masivní protesty proti politické elitě.