Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda

Reklama

Často hledáte, jak…

Zkumavka

Více než lidský svět

aneb Sobotní odpoledne s knihou ekologického filosofa Davida Abrama

Procitnutí do živé země

Po volbách, ve kterých úplně pohořeli Zelení, se do mysli stále vkrádá otázka: Proč v poslední době ekologické myšlenky vzbuzují u většiny české veřejnosti lhostejnost nebo přinejmenším ustupují z obecného diskurzu, který ovlivňovaly v devadesátých letech? Možná je to příliš zobecňující skepse, ale usuzovat se tak dá třeba z nezájmu o projekt připravovaný bývalým ministrem průmyslu Tošovským, ve kterém pro „posílení konkurenceschopnosti a rozvoje podnikání“ v České republice navrhnul 96 opatření, mezi nimi například: přenesení odpovědnosti za obaly z výrobců na spotřebitele, zmenšení seznamu chráněných přírodních oblastí, konec povinnosti firem zveřejňovat, jaké chemické látky vypouštějí do řeky, dovolit silničářům a developerům kácet stromy podél silnic bez omezení a další. A reakce? Mlčení médií i veřejnosti.
Existují tu ale hmatatelnější a aktuálnější problémy jako je prolomení těžebních limitů u Jiřetína nebo případ rekonstrukce elektrárny v Prunéřově, při níž bez většího veřejného odporu vyhrála arogance ČEZ (když pomineme kampaň Greenpeace).

Problém je samozřejmě v tom, že ochrana přírody i trvale udržitelný rozvoj sice stojí na pevných racionálních zdůvodněních, ta se ale ocitají v konkurenci dalších, stejně racionálně zdůvodnitelných potřeb jako je ekonomický rozvoj. A prohrávají kvůli slabšímu lobbistickému zázemí a uvažování v dlouhodobých časových horizontech, které jsou v rozporu s rychlostí, jakou funguje ekonomika. Svou roli tedy dozajista hraje ekonomická krize.
Připočíst ale musíme i nedávné chyby Mezinárodního panelu pro ochranu globálního klimatu, špatně nastavené regulace pro rozvoj fotovoltaiky v Česku i kritické studie týkající se biopaliv.

Existuje ale ještě jeden hlubší důvod, který je zakořeněný v podstatě západní civilizace a jejího vztahování se k přírodě. Už po dvě tisíciletí se definuje v opozici vůči divokému, jako oddělená od přírody. Už v jednom z Platonových dialogů se Faidros ptá Sókrata, proč se nikdy nevydá za hradby Athén do volné krajiny. A Sókrates mu odpovídá: „Odpusť mi, předobrý příteli. Jsem totiž člověk milovný učení a tu mě krajiny a stromy nechtějí ničemu učit, kdežto lidé ve městě ano.“
A od té doby se téměř nic zásadního nezměnilo. Pronikavě tento stav popisuje ekologický filosof David Ambram v knize Procitnutí do živé Země: „Stále se domníváme, že lidstvo je jediným tvořivým činitelem v pozemském světě. Přírodu popisujeme mechanomorfními pojmy jako soubor objektů a automatických procesů, které postrádají jakoukoli niternost, které jsou prosty spontaneity i schopnosti aktivního působení – pokládáme ji jednoduše za pouhou železnou zásobárnu zdrojů, která čeká na to, až ji zrekvírujeme.“

Vítězí tedy ekonomické hodnoty nad ekologickými. Jestliže ale pokládáme zemi za pouhou kulisu, na jejímž pozadí se odvíjí lidská historie, nebo je jen zásobárnou zdrojů pro globální rozšiřování lidské monokultury, nemá pro nás fakticky žádný význam. Proto David Abram mluví o potřebě obnovit vzájemnost, reciprocitu mezi lidskou kulturou, jejím myšlením a přírodou. Zapomínáme totiž, že naše představy světa jsou sice strukturovány lidskou kulturou, ale ta je podmíněna právě souhrou přírodních podmínek.
Tento vzájemný vztah se podle něj nemůže obnovit, dokud nebudeme schopni zakoušet ostatní přírodu jako něco, co s námi může komunikovat. „Jen pokud je příroda chápána nikoli jako konglomerát objektů, ale jako společenství živých subjektů, bytostí, které jsou právě tak jako my aktivními živými činiteli. (…) Jen pokud se my lidé pokládáme za plnoprávné živočichy, a tedy za účastníky téhož světa, za charaktery jednoho a téhož velkolepého příběhu.“

Tento vztah podle Abrama nejvíce posiluje koncept posvátnosti - jak jsme toho svědky u domorodých kultur - bez něhož nemůže fungovat ekologická zodpovědnost. Je tu ale ještě jedna cesta, kterou je obnova a posílení orální kultury. Západní civilizace totiž tráví spoustu času tím, že mluví o přírodě, o ostatních zvířatech, o prostředí. Ale domorodé kultury tráví právě tolik času tím, že mluví ke světu – lososům, lesu, samotné zemi a naslouchají jejich odpovědím. Možná to zní naivně nebo pateticky, ale právě tohle je podle Abrama nejjednoduší cesta, jak vyladit naše smysly na tyto jiné formy vnímavosti:

„Dřív než začneme jazyk pojímat jako netělesnou sféru abstrakcí, potřebujeme ho zažít tělesně. Měli bychom dát přednost improvizovanému vyprávění, aby dítě vyrůstalo v krajině opředené bájemi a mělo vědomí jazyka jako čehosi, co patří nejenom lidem, ale celku světa. Mluvím o příbězích, které jsou vyprávěny tváří v tvář, nikoliv o čtení dětem z knih. Dítě, které vyrůstá uvnitř světa příběhů, má pocit bytí, ponořeného do významuplného kosmu, do světa, v němž významy prosakují z každé větve i čepele trávy a zobáku, který se otevře.
Toto je onen základ, který kultivovaný literární intelekt, ba možná dokonce i komputerizovaná mysl, nezbytně potřebují k tomu, aby byly schopny přijmout nějaký druh etického omezení. A mohou to udělat, jen pokud jsou zakořeněny v tělesném uvědomování si bytí ponořeného do světa, v němž přebývají nejenom lidé, ale i jiné bytosti a jiná těla. Spojení jazyka se zemí, obnovení jejich zapomenutého důvěrného přátelství, je proto podstatné.“

David Abram: Procitnutí do živé země, OPS, 2009, 170 stran
(Klíčovou knihu Davida Abrama Kouzlo smyslů - The Spell of the Sensuous, 1996 - připravuje nakladatelství Dharmagaia k vydání letos na podzim.)

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].