Vary 7: Po rozchodu mi došlo, kolik paralel je mezi naší válkou s Ruskem a násilnickým vztahem

Dokument 2000 metrů do Andrijivky od Pulitzerem oceněného novináře Mstyslava Černova, který zachycuje z první ruky bitvu na ukrajinské frontě o strategickou vesnici, vede od sobotní premiéry na karlovarském festivalu divácké hlasování o nejlepší film. Skrytější v programu pod kolektivní hlavičkou Pragueshorts – české filmy je ale ještě jeden pohled na válku. Nikoli skrze oči vojáků, nýbrž civilistky, která strávila na začátku konfliktu deset dní v domě svého tehdejšího přítele v Rusy obléhané Irpini, jež byla první linií bitvy o Kyjev. Ukrajinská režisérka Anastasiia Falileieva svoji zkušenost zachytila v krátkém animovaném filmu Zemřela jsem v Irpini. Kreslený snímek, který zprostředkovává až surreálný a intimní prožitek, měl premiéru loni na festivalu v Annecy, získal cenu za nejlepší animaci na festivalu v Clermont-Ferrand nebo trofej za scénář v Ottawě. „Je to minimalistické, občas záměrně trochu ošklivé, ale jsem to já,“ říká autorka. 

Váš film se promítá v Karlových Varech, ale vy jste na Ukrajině. Kde přesně jste a proč jste nedorazila na festival?

Ve svém rodném městě Kremenčuk, které leží uprostřed Ukrajiny. Festival jsem vynechala, protože má můj děda rakovinu, metastáze do plic, tak nechci odjet ani na týden. Naštěstí je teď fajn. Není to tak, že by hrozilo, že umře každým dnem, může tu s námi být dalších deset let, ale taky třeba jen rok – a já nechci přijít o žádný čas s ním.

I z filmu je patrné, že k dědovi máte hodně blízko. Zmíníte několikrát, jak vás učil střílet, jak vám říkal, jaký zvuk vydávají letící minometné střely… V jaké válce bojoval?

Nebojoval. Byl dvacet šest let v Sovětské armádě, část z toho ve východním Německu. Jako inženýr měl na starosti třeba deaktivaci min nebo v NDR vyvíjeli nějaký typ obojživelného vozidla. Když se SSSR rozpadl, odešel z Moskvy na Ukrajinu a dostal nabídku na posádku v Kremenčuku, a tak se moje rodina objevila tam, kde se objevila. Ve čtyřiceti pak šel do zálohy a má jako inženýr normální práci v plynárenské společnosti.

Jak vzhledem k vojenské minulosti vnímá současnou válku na Ukrajině? Musí to pro něj být dvojnásob těžké.

Myslím, že je to naopak. Od samého začátku věděl, že válka bude. Takže nebyl překvapený a zaskočený. Jako hlavní inženýr v plynárenské společnosti byl i v pohotovostní radě města, kde se řešily přípravy na válku a kde všichni měli nejaktuálnější informace. Když začala válka a já mu v pět ráno zavolala, omluvil se, že je na schůzce s týmem a řeší x problémů, které se na ně valí. Ale je frustrovaný z toho, že mu z práce odchází hodně mužů. Plynárenství je v principu stále mužská profese, pracuje tam hodně inženýrů a on se bojí, že kvůli odvodům na frontu přijde o tolik mužů, že to bude ohrožovat zásobování plynem ve městě. Vláda má sice opatření, kdy chrání určité profese, a muži z nich nemohou být odvedeni, ale je jich čím dál míň. Na druhou stranu tomu rozumím, na frontě umírá čím dál víc lidí a je třeba je nějak nahradit.

I z vaší rodiny je někdo na frontě?

Moji dva strýcové, ale jednomu je už přes šedesát a čeká na demobilizaci, protože už bude na boj moc starý. Zažil strašné věci. Ležel jednou celý den mezi mrtvými těly a čekal na evakuaci. Sní o dovolené se svými třemi dětmi, ale zatím ji nedostal. Jen pár dní volna. Teď jsem dala dohromady peníze, aby si mohl koupit na frontu menší a rychlejší auto. Mladší strejda je v zázemí, v kanceláři.

Rodiny běžně financují vojáky na frontě?

Často ano, je to rychlejší. Když potřebují něco hned a nemohou čekat, než to projde systémem. Někdy si dokonce sami vojáci na bojišti platí ze svého nějaké věci – jako nové gumy na auto. Má to určitě plno minusů, ale učíme se za pochodu. Nikdy jsme v moderní éře ve válce nebojovali. Druhá světová válka je daleko a byla úplně jiná. Zkoušíme různé věci.

Jak vaše rodina vnímala válku na začátku a jak ji vnímá teď, když už trvá čtvrtým rokem?

Jsou s ní víc srovnaní. Na začátku se báli, ale po čase si člověk zvykne. Snažíme se řešit věci, jak přicházejí. Před dvěma týdny dron poničil tetě auto, tak jsme ho vlastními silami opravili. Dřív bychom to neudělali. Já osobně jsem aktivistka a organizuji sbírky pro vojáky, ale moji rodiče a prarodiče prostě žijí svůj život.

Film Zemřela jsem v Irpini  je o vaší zkušenosti z Rusy těžce obléhaného města. Kdy a jak se vám podařilo dostat se pryč?

Asi půl hodinu předtím, než Rusové uzavřeli jedinou únikovou cestu. Pak normálně stříleli po autech s civilisty. Byla jsem v naprostém šoku, když jsem to zjistila. Došlo mi, že kdyby se rodiče mého bývalého partnera balili ještě o něco pomaleji a shromažďovali naprosto nesmyslné věci, pravděpodobně bychom to nepřežili nebo by nás unesli. Byla jsem hrozně rozzlobená. Když jsem je s tím konfrontovala, jen konejšivě řekli, že nikdo nezemřel, takže je všechno v pořádku, a co jančím.

Byla jste v Irpini od té doby, co jste natočila film?

Nemám důvod. Nikdy se tam nevrátím. Nemůžu říct, že nenávidím město samo, protože to mi nic neudělalo, ale nechci se vracet do místa, s nímž mám spojené trauma. A to nejen z války, kterou jsem tam zažila, ale i z toho toxického vztahu. Až mě samotnou překvapilo, jak silnou reakci na bývalého přítele mám. Když jsem ho nedávno náhodou viděla, dostala jsem hysterický záchvat na ulici. Nechci mít nic společného s ničím, s čím má něco společného on.

Právě patologický vztah s manipulátorem je ve filmu druhým bitevním polem; je to hodně osobní. Jako by vás až válka popostrčila, abyste z toho vztahu odešla.

Válka jen urychlila vše špatné, co v tom vztahu bylo. Ale rozešla jsem se s ním až rok a půl poté, co jsme odjeli z Irpině. Ten samý měsíc, co jsme dostali peníze na realizaci filmu, jsem to ukončila. A film se najednou začal proměňovat. Původně jsem ho zamýšlela jako válečný deník. Když mi ale došlo, co se skutečně uvnitř mého příběhu stalo, začalo to růst a přesahovat válku. Stal se z toho lepší film. Došlo mi, že mezi válkou a násilnickým vztahem, ve kterém jsem byla, je tolik paralel.

Jak to myslíte?

Vztahy, v nichž jeden partner toho druhého zneužívá, jsou jako válka. Než začala válka, já i plno mých kamarádů jsme o ní měli představu jako o druhé světové válce, kdy se nějací lidé schovávají v lese, postaví si úkryt, někde se zakopou a bojují, ale ve skutečnosti je válka úplně něco jiného. Válka zahrnuje gaslighting, krutost, sexuální napadení. Když si vezmeme tuhle válku, na začátku je svobodná Ukrajina a v jednu chvíli přijde nějaký chlápek jménem Putin a vezme si Krym a pak Donbas. Podobně jako by si domácí násilník bral od své oběti věci, na kterých jí záleží – důstojnost, sebevědomí. Po kouskách, aby mohl říkat, že přece žádné násilí nepáchá. A ještě u toho tvrdí, že Ukrajinci a Rusové jsou jako bratři a sestry. A najednou zjistíte, že nevíte, co je pravda a co ne, že si nevěříte, a to je chvíle, kdy začne silnější útok. Přeloženo do vztahu: nejdřív vás kritizuje, že máte celulitidu, že byste měla být víc sexy, že ostatní dívky jsou lepší, že je s vámi něco špatně. A pak to graduje. Rusko také Ukrajině říká, že jsme je vyprovokovali, že jsme je přinutili, aby zaútočili. Podobně jako násilník říká oběti: Vidíš, co mě nutíš dělat.

Dům rodičů vašeho přítele se ve filmu postupně mění ve strašidelný objekt, kde jsou věci pokřivené, rodiče jsou trochu monstra, vy se scvrkáváte do malé dívky… Až na konci lehne popelem.

Pro mě to byl dům hrůzy. A to i před válkou. Dávali mi často divné otázky, ale to je jiný příběh. Během bombardování byla nálada napjatá. Snažila jsem se je přemluvit, abychom odjeli. Ale je moje naléhání jen rozčilovalo. A dům hrůzy to byl i proto, že jsme věděli, že jsou Rusové blízko a museli jsme být zticha, zatmívat okna, zůstávat doma. Jednoho dne pak úřady oznámily, že se k městu blíží jednotky Ramzana Kadyrova, které jsou „proslulé“ svojí obzvláštní krutostí. Představovala jsem si, co by se stalo, kdyby vtrhly do domu. A to můj příběh ještě není ten z nejhorších. Moji kamarádi byli v Mariupolu. Válka jako taková mě nešokovala, šokovalo mě, jak se chovali lidé.

Jedno od druhého ale nejde oddělit, bez lidí by nebyla válka.

Myslela jsem tím, s jakými lidmi válku trávíte. To je doba, kdy opravdu nechcete být s lidmi, kteří vás nemají rádi. I po Irpini jsem zažila další aspekty války – viděla jsem mrtvá těla, nad hlavou mi lítaly střely, zrovna včera byt mých kamarádů jedna zasáhla a byli jsme jim pomáhat uklízet suť. Všechno tohle se dá líp zpracovat, když jste s lidmi, kteří vás mají rádi. V Irpini jsem se bála zemřít, protože jsem tam byla bez rodiny a ztracená. Chápu, proč Rusové válčí, mají nějaké své mocenské zájmy – nejsou sice normální, ale rozumíte jim. Jenže já nerozuměla chování lidí kolem sebe. Jejich motivace nedávaly vůbec žádný smysl. Teď se zemřít nebojím, protože jsem se svojí rodinou. Pokud mám zemřít, chci, aby to bylo na tak útulném místě, jako je Kremenčuk.

Říkala jste, že si jen stěží pamatuje na dny, kdy jste v Irpini byla. Vracejí se vám další vzpomínky s odstupem?

Co se týká zážitku v Irpini, tak už ne. Chodila jsem na terapii čtyřikrát týdně, abych se s tím srovnala, abych nic neblokovala. Irpiň mi ukázala, co je důležité a co ne. Nejdůležitější je právě rodina. Předtím jsem to takhle neviděla. Bylo období, kdy jsem domů nejezdila měsíce, protože jsem se bála, že mě bude můj přítel podvádět nebo bude víc fetovat.

Koproducentem je česká společnost Maur Film. Jak jste se dali dohromady? V Praze? Je tu hodně ukrajinských studentů a studentek.

Potkali jsme se v roce 2022 v Polsku na Animarktu, kde se pořádal speed dating mezi tvůrci a producenty. Zpětně to podávám jako příběh Popelky, které se stalo něco úžasného. Nebyla jsem na tom psychicky tehdy dobře, nevěřila jsem si, ale Martin Vandas viděl v mé práci potenciál. Chce ostatně pokračovat ve spolupráci a teď pracujeme na dalším filmu. Nikdy jsem neměla tak dobré pracovní vztahy. Dostala jsem plno času na scénář, jinde by ho po mně chtěli už včera. Teď jsem trochu otravná pro studia na Ukrajině, protože jim pořád říkám, tohle by „tamto jiné“ studio neudělalo. Naučilo mě to nenechat se sebou orat. Netolerovat nic, co nemusím.

V jakém stavu je teď ukrajinský filmový průmysl? Hodně filmařů odešlo na frontu…

Podle mě v dobrém. Nemáme sice podporu od vlády, jako jsme měli, ale když chcete dělat filmy, příležitosti jsou. Je hodně prostoru pro dokumenty, na několika jsem také pracovala. Ale zároveň někdy zapomínám, že možná zvládám stresové situace líp než řada mých kolegů. Trpím úzkostmi a studie ukazují, že lidé s úzkostmi někdy zvládají katastrofické situace jako Covid nebo válku líp než lidé „normální“. Protože ta největší katastrofa se už právě stala. Je ale pravda, že na Ukrajině teď zbyli tak čtyři animátoři. Hodně jich skončilo už před válkou, nemohli sehnat práci a odešli z Ukrajiny do Německa, Francie - a ano, někteří pak do války. Včetně mého kamaráda, se kterým jsme pracovali v jednom studiu. Hodně slyším, že filmový průmysl na Ukrajině je mrtvý. Není, pojďme něco dělat.

Může to znít divně, ale mým nejoblíbenějším záběrem z vašeho filmu je, když vaše postava čurá v lese na kopci a na horizontu sleduje vrtulníky a bitvu.

Mým taky. Bylo to naprosto surreálné. Seděla jsem v podřepu na kopci v lese a před očima na horizontu se odehrávala bitva o letiště Hostomel. Vůbec jsem nechápala, co sleduji. Bylo v tom něco zvířecího – přede mnou je válka, ale já musím na záchod, ať se děje, co se děje.

Máte krásně udělané nehty. Říkám to proto, že ve vašem filmu jsou nehty důležité jako znak ženskosti, stejně jako celulitida znak nedostatečnosti. A je to v něčem i nečekaný pohled do lidské mysli pod tlakem. I uprostřed hrůzy a úvah o smrti přemýšlíte o tom, aby bomba nezasáhla dům, když se sprchujete, protože nechcete, aby někdo viděl vaši celulitidu.

Chtěla jsem kromě války vyprávět i ten druhý příběh. Je mi stále trochu trapně mluvit o mém ex, ale ten film je i o něm. Když jsem měla výstavu v Kyjevě, mohli návštěvníci do knihy zapisovat svá největší traumata. On se tam najednou objevil a napsal, že všechno v tom filmu o něm je lež. Ještě teď je mi z toho špatně. Proto teď zním trochu mechanicky. Učím se o tom násilí ve vztahu mluvit, aby do toho nespadly další holky.

Váš film má výraznou, minimalistickou černobílou kresbu a obraz, který se jakoby neustále chvěje. Proč jste se rozhodla pro tenhle styl?

Nejdřív jsem si myslela, že musím vymyslet novou techniku, která by odpovídala tématu. Chtěla jsem taky předvést, co dovedu. Nedařilo se mi ale na nic přijít – kamarád mě jednou našel v slzách a poradil mi, ať kreslím, jak prostě kreslím, když si čmárám do sešitu. Kreslím lidi s velkýma očima, brýlemi. Najednou mi to začalo dávat smysl – vyprávět o něčem tak niterném a intimním, aniž bych to stylizovala. Plno lidem v komentářích ten styl přišel ošklivý. A hodně se mě to dotklo, přiznávám. Je to minimalistické, občas záměrně trochu ošklivé, ale jsem to já.