„Synku, máme tě rádi. Nezáleží na tom, že jsme jiní, nezáleží na tom, že nás jednoho dne opustíš. A až zemřeš, budou tvé kosti ležet nerušeně, na to dohlédneme,“ slibuje upíří matka svému chlapci Timothymu, který se „nepovedl“ – nechce pít krev ani spát v rakvi, bojí se tmy. Stává se člověkem, opouští svou rodinu strašidel a přízraků, která slábne a rozpadá se pod tlakem moderní doby.
Motivy zanikajícího světa fantazie najdeme v řadě příběhů Raye Bradburyho, spisovatele, který v úterý večer zemřel ve věku téměř 92 let: v jeho novelách a povídkách se pálí knihy, muži se cvičí ve střelbě v síních starodávných marťanských měst, obdivovatelé starých knih znovu staví Dům Usherů dle vzoru E.A. Poea, aby v něm vraždili reprezentanty chladné racionality (Co tu bylo významných sociologů! Co bystrých psychologů! Kolik nesmírně důležitých politiků, bakteriologů a neurologů!).
Ale Bradbury možná v něčem viděl skutečnost příliš černě, fantastické příběhy jsou tu i díky němu dál. Jeho Mars, kde se „moře vinulo jako rudá pára kolem břehů a dávno zemřelí mužové táhli do bitev ozbrojeni mračny kovového hmyzu“, tu s námi bude pořád bez ohledu na to, v jakém světle nám rudou planetu ukazuje moderní věda. Bradbury ostatně nikdy nepsal klasickou sci-fi. „Nejsem technický typ. Nedokážu vyměnit ani prasklou žárovku. Za spisovatele technické sci-fi se nepokládám, jsem spíše spisovatelem fantazie,“ prohlásil v jednom rozhovoru.
O svém psaní také řekl: „Věděl jsem, že bez kvantity se ke kvalitě nikdy nedopracuji, že pouze praxe může vyklidit z mé hlavy nesmysly a osvobodit ty lepší věci.“ V roce 1940 napsal povídku o utopené dívce Jezero, v níž se „lepší věci“ osvobodily a Bradbury našel svůj styl. O dva roky později se stal profesionálním spisovatelem a za další tři roky zařadili jeho Velkou černobílou hru do prestižní antologie nejlepších povídek roku.
Autor jednoho z nejlepších příběhů o totalitě, románu 451 stupňů Fahrenheita, byl paradoxně pro české fanoušky sci-fi až do revoluce jedním z mála překládaných amerických spisovatelů tohoto žánru. V 90. letech se pak objevila záplava povídkových antologií a novel, které ukázaly, že na hranici mezi „velkou“ literaturou a sci-fi se umí pohybovat i jiní západní autoři, třeba Robert Sheckley, Robert Silverberg nebo Christopher Priest.
Bradbury, mistr hororu i poetických příběhů, ale zůstává jedinečný. Některé obrazy z jeho povídek čtenáři nahánějí husí kůži ještě dlouho po přečtení – nemluvně plížící se po chodbách a snažící se zavraždit své rodiče; vítr, který v noci přichází zabít cestovatele, jenž odhalil jeho tajemství; muž s kosou, který s každým klasem podetne i lidský život. Jiné citlivě vyprávějí o běžných starostech bytí: ve zmíněné povídce Jezero muž pozná, že nemiluje svoji ženu, v povídce Další v řadě žena marně bojuje s mužovou lhostejností, která je horší než katakomby plné mumií.
Pojďme se s Rayem Bradburym rozloučit citátem z jeho díla, jedné z povídek o mladé čarodějce Cecy Elliotové:
„Za parných letních odpolední Cecy vstupovala do měňavek, míhajících se a rejdících hluboko v prastaré unavené temnotě kuchyňských pump. Ve dnech, kdy svět vysoko nad ní, nad nehybnou vodní hladinou snil své noční můry všesužujícího vedra, ležela ona osamělá, chvějící se, chladná a vzdálená u ústí pumpy. A nad ní byly stromy jako obrazy hořící v zeleném ohni. Ptáci byli jako žhavé cejchy přitisknuté přímo na mozek. … Jediným příjemným zvukem toho dne bylo astmatické zurčení vody v pumpě, když tekla do porcelánového hrníčku, aby pak protekla porcelánovými zuby staré seschlé ženy.“
Mistr pera Ray Bradbury sice už nic nenapíše, ale lidé budou číst jeho knihy ještě za mnoho set let. A možná budou jednou jeho příběhy fascinovat i první skutečné osadníky Marsu.
S přispěním Barbory Uhlířové
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
