Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Zkumavka

Pozor, nudné téma

Existují v novinářské práci témata, která jsou sice důležitá, ale nemá velký smysl se jim věnovat, protože dopad a význam této práce je téměř nulový? Správná odpověď by měla znít, že taková témata neexistují; je věcí novináře, aby odvedl tak dobrou práci, že si článek své čtenáře najde.

V skrytu duše o tom však člověk někdy pochybuje. Minulý týden jsem v Bruselu navštívil ekologickou konferenci Green Week, které se účastnilo téměř 3500 lidí z celého světa: představitelů Evropské unie, různých environmentálních organizací, jako je Program OSN pro životní prostředí (UNEP), nevládních organizací, také řada vědců a podobně. Ačkoliv význam a profesionalita téhle každoroční mamutí akce roste, evropská média ji více méně ignorují. Není divu: program probíhá paralelně v řadě oddělených sekcí, novinář je zaplaven desítkami prezentací a většinu času setrvává ve stresu, zda mu neuniká něco důležitého. Často (ne ovšem vždy) se jedná o odborných a obtížně srozumitelných věcech, které běžného čtenáře nezajímají. A soustředí-li se reportér na oficiální program pro média, účastní se sice tiskových konferencí se zajímavými lidmi, ty jsou však krátké a často nezbývá čas na víc než banální sdělení.

Věc je však ještě podstatně komplikovanější. Nejde totiž ani tak o to, jak z oceánu informací na takové konferenci vydolovat srozumitelné sdělení. Potíž je hlavně v tom, že veřejnost je neustálými varováními ekologů unavena a má jich tak trochu plné zuby. Žurnalisté to samozřejmě vnímají.

Tématem letošního Green Weeku byla biodiverzita, rozmanitost rostlinných a živočišných druhů. Konference upozornila na skutečnost, že se nepodařilo splnit dva důležité cíle: celkem 193 států světa se v roce 2002 zavázalo, že globální úbytek biodiverzity, ničení života na Zemi, bude nejpozději letos zpomalen. Evropská unie pak před osmi lety slíbila, že na jejím území se nepříznivý trend dokonce podaří úplně zastavit. Nepovedlo se ani jedno ani druhé.

Zpráva o neúspěchu ovšem nevzbudila žádnou pozornost. Nesplněných cílů už bylo… Únavu médií i veřejnosti z podobných informací před časem vystihl ekologický reportér BBC Richard Black: „Zatímco mě připadá sdělení ‘ničíme pozemský život‘ stále jako důležitá zpráva, editoři to ne vždy vidí stejně, jejich reakce je často něco jako ‚ale to už víme‘.“

Skeptické hlasy se ozývají i v Respektu. Nebaví mě to číst, stejně se nic nezmění – zaznívá občas při neformálních diskusích. Něco na tom je. Biodiverzita je hodně beztvaré téma, které zavání docela velkou nudou. Kdo se stará o vymírající druhy žab v Ekvádoru nebo o kdysi hojně rozšířené antilopy sajgy dožívající kdesi v Kazachstánu a v Mongolsku?

Zajímavé jsou snad alespoň dvě poselství, které si mohl návštěvník Green Weeku odnést: Bez ochranářských opatření by byla situace ještě mnohem horší a Evropa si v tomto ohledu nevede úplně špatně. Za druhé, počet lidí na Zemi roste a měli bychom se připravit na to, že zemědělská krajina podobná evropské se bude šířit téměř po celém osídleném světě. Otázka tedy zní, zda to planeta vydrží a zda vůbec lze v tak intenzivně využívané krajině chránit přírodu. Odpovědi ovšem nejsou jednoznačné, což tématu na atraktivitě také nepřidá.

Když si k tomu všemu novinář připomene, že mu letenku do Bruselu a ubytování zaplatila Evropská komise, padá na něj ještě větší beznaděj. Brusel pořádá důležitou a svým způsobem i zajímavou konferenci a ještě musí podporovat média, aby o ní informovala. Nežijeme v divném světě? A nejde jen o sdělovací prostředky, v neradostných úvahách lze pokračovat: Je skvělé, že máme nadnárodní instituce a organizace, které nehájí jen úzké zájmy jednotlivých států, ale zabývají se tak „nepraktickou“ věcí, jakou je příroda. Ale mají nějakou šanci tváří v tvář lhostejnosti, únavě a především touze civilizace žít v luxusu, která s ochranou přírody příliš neladí? A kde leží hranice, kterou by nadnárodní organizace už neměly překročit, protože se pak jejich počínání kříží s přáními a požadavky příliš velkého počtu lidí?

Odpověď na první otázku je, jak už to tak bývá, někde uprostřed. Jistou šanci nadnárodní organizace mají, mohou zabránit nejhoršímu. Nelze od nich ale čekat, že nás donutí žít v harmonii s přírodou. To by musela být touha po změnách mnohem hlubší a mezi lidmi rozšířenější.

Článek o „nudné“ biodiverzitě vychází v pondělním Respektu.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].