Likvidaci zaplatí daňoví poplatníci
Cena je ohromující, říká profesor Stephen Thomas o plánu postavit v Británii novou atomovou elektrárnu
Británie sází do budoucna na energii z jádra, z něhož chce v roce 2030 vyrábět až 40 procent elektřiny oproti současným zhruba 20 procentům. První vlaštovkou plánované jaderné renesance se má stát kontrakt na stavbu dvou nových reaktorů, který vláda připravuje společně konsorciem vedeným francouzskou energetickou firmou EDF (viz Respekt 44/2013).
Konsorcium má elektrárnu zvanou Hinkley Point C postavit do roku 2023 a za oba reaktory zaplatí 16 miliard liber (512 miliard Kč). Vrátí se mu to díky garantované výkupní ceně elektřiny, oproti současné tržní ceně zhruba dvojnásobné, kterou stát konsorciu zaručí po dobu 35 let. Je taková dohoda výhodná? S Respektem o tom hovořil profesor Stephen Thomas, odborník na ekonomiku jaderné energie z Greenwichské univerzity.
Britská vláda slibuje, že elektrárnu Hinkley Point C zaplatí odběratelé elektřiny, nikoliv daňoví poplatníci. Z jejich kapes nemá jít na projekt ani libra. Věříte tomu?
Vláda to slibuje, nemluví ale o státních zárukách na půjčky ve výši asi 12 miliard eur. Jestliže projekt zkrachuje, budou muset daňoví poplatníci zaplatit tuto částku bankám, které jej financovaly. Ministři také tvrdí, že pokud se reaktory oproti plánovanému rozpočtu prodraží, veřejnosti se to nijak nedotkne. Tomu neuvěřím, dokud neuvidím finální smlouvu se všemi dodatky.
Proč? Zní to jako výhoda oproti plánovanému rozšiřování českého Temelína, kde si firma ČEZ pevnou cenu za nové reaktory zřejmě vynutit nedokáže.
Taková smlouva by byla velmi neobvyklá. Riziko, že náklady převýší rozpočet, je tak velké, že si ho žádná firma nemůže dovolit. Také banky by stěží financovaly projekt, u něhož by hrozil krach společnosti, která ho realizuje. V konsorciu, které má reaktory v Británii postavit, bude mít francouzská společnost EDF asi 60 procent. Kolem 30 procent připadne na čínské investory a 10 procent na firmu Areva.
Reaktory tedy bude stavět speciální společnost vytvořená právě za tímto účelem, která může být finančně poměrně slabá. Když se projekt začne komplikovat, lze si představit, že čínští investoři spolu s Arevou požádají o bankrot. Firma EDF pak nebude mít chuť dál utápět peníze v krachující investici. Nevěřím tedy, že dodatečné náklady na stavbu nebude možné přenést na odběratele elektřiny.
Britská vláda také tvrdí, že cena za vybudování obou jaderných bloků - 16 miliard liber - zahrnuje i náklady na jejich likvidaci, až jim skončí životnost. Je to pravda?
Smlouva umožní nasměrovat peníze získané od odběratelů elektřiny do zvláštního fondu, z něhož by se likvidace elektrárny měla platit. Jenže likvidace nezačne dříve než 50 let poté, co elektrárna doslouží. A nikdo neví, jestli fond bude fungovat ještě za nějakých sto až sto padesát let ode dneška; natož pak, jestli v něm v té době bude dost peněz. Odhadnout předem, jak budou náklady na rozebrání jaderných bloků stoupat v tak dlouhém časovém úseku, je velmi složité. Firma, která elektrárnu postavila, v té době už nejspíš také nebude existovat. Nebude tedy nikdo, kdo by likvidaci zaplatil – kromě daňových poplatníků.
Není cena elektrárny tak vysoká právě proto, aby zahrnula všechna rizika?
Zajímavé je, že dosud se vždy mluvilo o 14 miliardách liber, teď je to najednou 16 miliard. Nevíme, jestli ty dvě miliardy navíc odrážejí nějaké nové náklady, s nimiž se dříve nepočítalo, nebo jestli je to třeba záloha pro případ, že by byl rozpočet překročen. Cena každopádně opravdu vysoká je: osm miliard liber za reaktor. Jde přitom o reaktor stejného typu, jaký se staví ve finské elektrárně Olkiluoto.
Tam se ovšem věci vyvíjely katastrofálním způsobem: třetí blok zdejší elektrárny měl být dokončen v roce 2010, stále však není hotov.
Rozpočet už byl překročen více než dvaapůlkrát a momentálně je asi sedm miliard liber, což je stále méně než u Hinkley Point. Takže reaktor, který se o celá léta opozdil, u něhož se při stavbě pokazilo všechno, co se jen pokazit mohlo, má ve Finsku pořád stát méně peněz než přesně stejný reaktor v Británii. To je ohromující, člověk by řekl, že by měl finský projekt vyjít mnohem dráž – právě proto, že se tolik věcí oproti plánu nepodařilo, což cenu samozřejmě zvyšuje.
Věříte, že britské reaktory budou opravdu dokončeny v roce 2023?
Dosud se hovořilo o roce 2020. Je to další věc, která se na poslední chvíli změnila, a nevíme proč: jestli má stavba trvat déle nebo zda se teď počítá s tím, že se začne stavět později, řekněme až v roce 2017. Vláda teď musí poslat prozatímní dohodu s EDF Evropské komisi, která posoudí, zda nejde o nedovolenou formu státní podpory. Komise to bude zkoumat velmi důkladně, na její rozhodnutí čeká 11 dalších členských zemí Unie včetně České republiky, které uvažují o tom, že by britský model vyžily. Šetření Komise může trvat rok nebo dva, teprve pak lze jednání mezi britskou vládou a EDF dokončit. Předpokládané náklady mezitím mohou vzrůst a detaily smlouvy bude nutné vyjednat znovu.
Podle britské vlády se investice do jaderných reaktorů vyplatí víc než do plynových elektráren, protože poplatky za vypouštění uhlíkových emisí do ovzduší v budoucnu porostou, takže pálit plyn bude drahé. Souhlasíte?
Předně, vláda minimální cenu, kterou je nutné za vypouštění emisí platit, stanovuje administrativně. V roce 2020 má být spodní práh 36 eur za tunu oxidu uhličitého plus inflace, tedy odhadem 45 eur za tunu (cena emisních povolenek na evropském trhu se nyní pohybuje kolem pouhých pěti eur za tunu, pozn. aut.) Ani to ale nebude stačit. V dokumentu o své politice v oblasti jaderné energetiky z roku 2008 vláda tvrdí, že by jádro bylo konkurenceschopné vůči plynu, kdyby poplatky za emise dosáhly – po započtení inflace – zhruba oněch 45 eur za tunu. Jenže tahle analýza vychází z předpokladu, že jeden reaktor bude stát dvě miliardy liber, ne osm miliard. Při ceně, která se plánuje pro Hinkley Point, by se emisní poplatky musely blížit 100 eurům za tunu. To není reálné. Firmy nebudou kvůli poplatkům za emise uhlíku stavět jaderné elektrárny místo mnohem jednodušších plynových, to se prostě nestane.
Z jádra se dnes v Británii vyrábí asi 20 procent elektřiny, reaktory ale stárnou a podle některých varování bude v roce 2023 fungovat už jediný. Opravdu je situace tak vážná?
To vůbec není pravda. V Británii pracuje devět jaderných elektráren. U pěti z nich lze prodloužit životnost tak, aby fungovaly zhruba do poloviny 30. let. Odhaduji, že v roce 2023 se bude i bez elektrárny Hinkley Point C stále v Británii z jádra vyrábět asi 15 procent elektřiny.
I to je ale méně než dnes a stárnou také uhelné elektrárny. Hrozí v příští dekádě výpadky proudu?
V Severním moři se staví větrné parky, které by měly být dokončeny do dvou let. Další podobné projekty čekají na finální souhlas úřadů. Potenciál obnovitelných zdrojů je obrovský. Kromě toho máme odstavené, zakonzervované plynové elektrárny o celkovém výkonu pět gigawattů (pět temelínských reaktorů, pozn. aut). Prostě stojí, protože je plyn teď moc drahý a po elektřině není taková poptávka, takže se je nevyplatí provozovat. Žádný nedostatek elektřiny nehrozí.
Vláda říká, že musíme v příštích deseti letech nahradit čtvrtinu naší kapacity pro výrobu elektřiny, což znamená obrovské investice. Nedodává už ale, že obvyklá životnost elektrárny je 40 let, takže v průměru každých 10 roků musíte čtvrtinu kapacity vyměnit tak jako tak. Je to úplně normální.
O tom, jak chce Británie do poloviny století přebudovat svoji energetiku, čtěte v novém Respektu
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].