Jedním z překvapivých důsledků hmotného pokroku je rostoucí sklon lidí nenacházet v životě žádný smysl, všímá si v knize Víc než nic filosof a religionista Robert Wright (před několika týdny publikaci vydalo Nakladatelství Lidových novin). Je to opravdu zvláštní, když si uvědomíme, že třeba ve středověku lidé takovým pocitem nesmyslnosti nejspíš netrpěli, přitom se v důsledku drsných životních podmínek dožívali v průměru třicítky a málokdy šli spát s plným žaludkem.
Dnes jsme ale přesvědčeni, že moderní věda tajemství života v minulosti vysvětlovaná božím zásahem rozřešila a my - a s námi veškerý život - jsme se na tomto světě objevili jen jako bizarní výsledek slepé evoluční náhody. To opravu není povzbudivé zjištění. (Ve statistice sebevražd se tento fakt ale neobjevuje. Zřejmě z toho důvodu, že o takové existenciální bezsmyslnost málokdo přemýšlí nebo ji vůbec necítí jako problém. V takovém případě nechť je mu Wrightova kniha doporučením k zábavné a hravé četbě nad poutavým tématem).
Robert Wright se s tímto stavem nechce smířit. Snaží se ve své knize dokázat, že evoluce rozhodně není slepá (spíš je krátkozraká), ale směřuje ke stále větší organizovanosti a komplexnosti života a že spíše smysl má, i když toto už tak jednoduše dokázat nelze.
Aby evoluce nebyla slepá, měli bychom v jejím průběhu sledovat jisté zacílení, směr, účel. Podle Wrighta to však ještě nutně neznamená směřovat k jednomu určitému cíli, ke konci. Stačí, když dokážeme, že evoluce byla předurčena k pohybu určitým směrem, pohybu k jakémusi ohnisku (ano, jeho náhled se podobá učení o Bodu Omega Pierra Teilharda de Chardin). Tento důkaz autor nachází v evoluční teorii her a její nauce o nenulových součtech (kdy vlastní zájem organismu může vést ke spolupráci s jiným organismem) a kybernetické nauce o zpětných vazbách.
Jednoduchý příklad: rostliny mají čidla přijímající údaje o stavu prostředí, třeba o tom, odkud přichází světlo, a tyto informace řídí jejich růst tak, aby byl v souladu s prostředím. „Stejné je to u všech podob života, které sledují svůj cíl za proměnlivých podmínek,“ píše Wright. Pokud má tedy evoluce nějaký účel, měla by se pak projevovat podobnými vlastnostmi i na její vyšší úrovni. A skutečně tomu tak je. Přirozený výběr opravdu “tápe“, naslepo vysílá své zvědy – geny, balíčky informací – a zpětnou vazbou získané poznatky uplatňuje ve změnách plánů, které umožní dále vytvářet stále složitější stavby proměnlivých podmínek. Jak tvrdí genetik Theodosius Dobzhansky: „Přirozený výběr je proces předávající ´informace´ o stavu prostředí genotypům jeho obyvatel.“ S postupem času se tak na Zemi objevovali stále složitější živočichové, kteří zpracovávají informace stále složitějším způsobem.
Podle Wrighta tak můžeme tvrdit, že stejně jako bylo osudem zrnka máku stát se makovicí, osudem prvotního úseku DNA bylo stát se globálním „superorganismem“ vybaveným i druhem natolik inteligentním a s natolik rozvinutou technikou, abychom jej mohli považovat za supermozek. Znamená to ale, že má evoluce také nějaký smysl?
Lidská přirozenost nás nutí věřit tomu, že ano. Vychází to už z naší potřeby uchopovat život a svět jako příběh – ať už s dobrým nebo špatným koncem. (Někteří jedinci sice jsou schopni sledovat i stodílné telenovely, ale i ty by jejich chuť rychle přešla, pokud by si nebyli jisti, že se televizní romance jednoho dne uzavře a nabude nějakého - byť pofidérního – smyslu.)
Skutečnost ale může být jiná. „Pol Pot se vydal určitým směrem a byl pevně přesvědčen o účelnosti svého chování. Je nějaký důvod předpokládat, že biologická a kulturní evoluce míří k tomu lepšímu a že jejich účel je dobrotivý?“ ptá se Wright.
Nebo příměji: najdeme v existenci našeho světa důkaz božího záměru?
Tady už Wright věřícího člověka příliš nepotěší, možná ale nadchne agnostiky a nepatrnou naději poskytne i materialistům a pozitivistům (to ještě neznamená, že s ním budou souhlasit). Jako základní stopu, domněnku nabízí myšlenkový experiment: Máme si představit planetu, na níž se sice vyvíjí život a jednotlivé organismy jsou schopny přizpůsobivého chování. Tyto organismy navíc dovedou báječné věci: složitě komunikovat, vytvářet umělecká díla, dívat se na televizi. Chybí jim ale jedna zvláštnost – postrádají vědomí, nevědí o tom, že jsou. Když si spálí ruku, ucuknou, ale bolest necítí. Podobně nejsou schopni zažívat něco jako je pocit štěstí.
„Takový svět by neměl morální význam,“ píše Wright. Nevadilo by, kdybychom zabili jeden z těchto organismů, protože by je v jejich světě stejně nečekalo žádné uspokojení. Opravdu by postrádal jakýkoli smysl, „nenabízel by žádné vodítko, podle kterého by dávala smysl slova jako dobro a zlo“. Na této planetě by Hitlerové a Stalinové nedokázali páchat zlo, protože právě schopnost cítit, uvědomovat si smysl, umožnila Pol Potovi „vyniknout“. Existence smyslu je totiž z mravního hlediska neutrální. Otevírá dobru prostor, sama o sobě však nezmění rovnováhu v jeho prospěch.
Náš svět ale takový není, náš svět má vědomí, říká Wright. Navíc podle předpokladů moderní psychologie postrádá subjektivní prožívání jakoukoli úlohu, je nepotřebné a nadbytečné. Skutečnost, že život na Zemi není tvořen takovými organismy-přízraky, je tedy zdrojem velikého úžasu.
A teď konečně k té naději, kterou Wrightova kniha nabízí a proč ji těmito výpisky doporučujeme ke čtení: Podle autora sice skutečnost, že evoluce míří určitým směrem - k vynalézání života se složitější stavbou a složitějším zpracováním informací, čímž se vyjevuje její smysl -, sice ještě není důkazem boží existence. Svědčí ale pro božství více než jiný možný svět (v němž by evoluce neměla směr a v němž by neexistovalo vědomí). „Kdyby si více vědců uvědomilo podivuhodnost vědomí a také to, že svět bez citu, a tedy beze smyslu je přesně tím světem, který by současní psychologové očekávali, pak by skutečnost mohla vyvolávat více posvátného údivu, než dnes vyvolává.“
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
