Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda

Reklama

Často hledáte, jak…

Zkumavka

Dogmatici a heretici

Je tomu jen pár týdnů, co biolog Jan Zrzavý ve své glose pro LN nazvané Mšice, vítr a Komárek svým osobním příkladem pěkně a výstižně doložil platnost evoluční teorie přirozeného výběru v akademické sféře. To když se pustil do ježaté kritiky členů Katedry filosofie a dějin přírodních věd Univerzity Karlovy, kteří podle něj odvádějí své žáky od hlavního proudu biologického myšlení, který představuje genocentrický pohled na přírodu (R. Dawkins a jeho Sobecký gen). Ten vtipně glosuje americký evoluční biolog Stephen J. Gould v knize Třetí kultura: „Pokud vidíte u rostliny nebo krtka strukturu, jejíž účel vám zůstává skryt, prvním předpokladem musí být, že ji zformoval přirozený výběr kvůli něčemu. Vaším úkolem je přijít na to, proč to tam je. Ono ,proč‘ znamená: K čemu je to dobré? Pokud se pátrání po účelu nezdaří, pak je takový jev označen za dílo blíže nespecifikované evoluční náhody, evolučního omezení nebo neznámého selekčního tlaku působícího v minulosti.“

“Heretici“ z Viničné ulice, kde Katedra filosofie a dějin přírodních věd sídlí, ale říkají něco jiného. Svým studentům vtloukají do hlav „bizarnosti“ o tom, že organismy investují nápadně mnoho energie do svého vzhledu proto, že je k tomu „pudí vnitřní potřeba sebeprezentace“. Řeč je o práci švýcarského biologa Adolfa Portmanna, který v knize Nové cesty biologie tvrdí, že pokud chceme pochopit, jak se živí tvorové zmocňují světa a jak se ke svému okolí vztahují, musíme se zaměřit na povrch. Na jejich vzhled. Některé podstatné projevy živých organismů totiž nemají žádnou funkci, jejich zdobnost je neadresná a neslouží ani jako výstražné, ani jako maskovací zbarvení. Neslouží dokonce ani jako ornament, který by jitřil samiččino libido.

Příkladem může být třeba samoúčelnost jarních barevných a vonných květů fialek, u nichž semena vznikají z úplně nenápadných květů letních, krytosnubných. Nebo i hudební motivy zaslechnuté v afrických zimovištích, které někteří stěhovaví ptáci bezúčelně vplétají do svého zpěvu. Patří sem ale i rozmanitost ornamentů na krovkách střevlíků a jiných brouků a hmyzu, rozmanitost všech myslitelných tvarů listů, kde forma má jen malý význam pro funkčnost… Pokud tedy chceme pochopit živé organismy v celé jejich podstatě, měli bychom se zaměřit nejen na geny, ale také na jejich estetické projevy, přiznat jim jistou schopnost umělecké tvořivosti a estetického vkusu.

Ostatně sám Jan Zrzavý píše, že biologové dnes netuší „proč organismy vypadají tak nápadně“ (i když svá slova uvádí v závorce).

Na přístupu členů Katedry filosofie a dějin přírodních věd mu vadí především to, že nezakládá „reálný výzkumný program, jemuž by se mohli věnovat profesionální biologové v normálním vědeckém provozu.“ Tak se prý tito heretici dostávají na okraj směřování současné vědy a provozují cosi na způsob „husitství či národní házené“. Každý vědec by se však měl zamyslet, „zda si vezme na svědomí vznik klonu svých žáků a následovatelů, přesvědčených, že biologie je úplně jinde, než je.“

Jan Zrzavý se tomu chce vyhnout a protože zná dobře „zákony“ přírodního výběru, podle nichž s úspěchem přežívá jen organismus s nejstabilnější životní strategií, volí jiný přístup: „Vždy a za všech okolností kážu pouze moudrosti vědeckého hlavního proudu a nikdy jsem neřekl ani nenapsal nic originálního, snad leda mimoděk. Kdo tedy ode mne něco chytne, může to vcelku bez obav z ostudy opakovat i mimo své rodné hnízdo, protože to, co já, říkají všude všichni, akorát že anglicky.“

Jak vidno, Jan Zrzavý nemá o kritickém soudu a autonomním uvažování studentů Přírodovědecké fakulty valného mínění. Těžko ale jeho přístup povede ke vzniku evoluční novinky v myšlení a přístupu k živému. Jednou by se mu tak mohlo stát, že si ani nevšimne, že se z něj stal „vědec-dinosaurus“, počet příslušníků jeho druhu klesl pod limitní hranici a tak mu nezbývá, než způsobně vyhynout.

Otázkou totiž zůstává, jak s „bezúčelnými projevy“ organismů vlastně naložit. Jak k nimi přistupují genocentriční biologové víme: „Pokud se pátrání po účelu nezdaří, pak je takový jev označen za dílo blíže nespecifikované evoluční náhody, evolučního omezení nebo neznámého selekčního tlaku působícího v minulosti“, jak už jsme citovali výše. A pokud ani to ne, pozbude takový jev významu a pro vědu takřka přestane existovat. Tyto případy totiž často přesahují meze „reálného výzkumného programu“. Konstatování o „evoluční náhodě“ nebo „důsledku genetické mutace“ sice pěkně zapadá do stávajícího dogmatu, ale jak to rozvíjí naše pochopení a porozumění přírodě, živým organismům?

Zdá se mi inspirativnější přiznat živým organismům jistou schopnost „umělecké tvořivosti“ a „estetického vkusu“. Nebo snad předpokládat vlastnosti lidské přirozenosti i u jiných organismů musí být za každou cenu mánie a iluze? Všechno mluví spíše ve prospěch kontinuity života, neostré hranice mezi člověkem a jinými tvory. Navíc důsledkem totálního odmítání takové projekce člověka v přírodě izoluje, znamenalo by to, že jiní tvorové s námi nejsou v žádné příbuznosti.

K tomu člen Katedry filosofie a dějin přírodních věd Stanislav Komárek píše: „I živé organismy disponují něčím, co je srovnatelné s lidskou vůlí, intencionalitou, tvořivostí a autonomností; samozřejmě na nevědomé úrovni. Bylo by ostatně s podivem, kdyby tyto lidské vlastnosti kdysi v paleolitu zčistajasna spadly z oblohy. Patří zcela nedílně k živým organismům vůbec.“

O tom, který přístup může být inspirativnější, se každý čtenář může přesvědčit sám díky publikační pilnosti a popularizačnímu umu Jana Zrzavého i členů Katedry filosofie a dějin přírodních věd. Možná mu z té četby vysvitne, že mezi oběma přístupy nemusí být spor, který v něm spatřuje profesor Zrzavý, ale že se můžou vhodně doplňovat nebo na sebe alespoň zajímavě reagovat. Už jen proto, že genocentrický přístup Jana Zrzavého se soustředí na otázku „jak“, kdežto přístup estetické biologie „heretiků z Viničné“ hledá především odpovědi na otázku „proč“. Zatímco Jan Zrzavý vězí v mezích přírodní vědy, Stanislav Komárek, Anton Markoš, Karel Kleisner a jejich kolegové se odvážně pohybují na její hranici.

 K dalšímu čtení tedy:

Jan Zrzavý, David Stroch, Stanislav Mihulka: Jak se dělá evoluce
Stanislav Komárek: Příroda a kultura 
                              Mimikry, aposematismus a příbuzné jevy
Karel Kleisner: Biologie ve službách zjevu
Alice Kliková, Karel Kleisner: Umwelt - koncepce živého světa Jakova von Uexkülla
Anton Markoš: Tajemství hladiny
                       Povstávání živého tvaru
Jaroslav Flégr: Úvod do evoluční biologie
                       Zamrzlá evoluce, aneb je to jinak, pane Darwin
Karel Stibral: Proč je příroda krásná?, Estetické vnímání přírody v novověku 
                    Darwin a estetika, Ke kontextu estetických názorů Charlese Darwina
Zdeněk Kratochvíl: Filosofie živé přírody

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].