Zemřel ochránce. Co bude dál?

Kancelář veřejného ochránce práv přišla o svoje eso v rukávu. Jeho oblíbený a všemi respektovaný šéf mohl totiž i přes prázdné ruce bez pravomocí prosadit na úřadech celou řadu změn. Po smrti Otakara Motejla se ovšem ukazuje, že orientace na jednu osobu činí instituci velmi křehkou a zranitelnou. Jak rychle si první ombudsman dokázal před deseti lety ve společnosti vybudovat svou silnou pozici, tak rychle se může jeho úřad se stovkou zaměstnanců ponořit do bezvýznamnosti. Zažijeme konec ombudsmana v Čechách?

Zbraní jsou média
Mladá dívka v pasťáku otěhotněla a vedení výchovného ústavu ji navzdory jejímu přání dítě porodit donutilo k potratu. Ačkoli ombudsman Otakar Motejl život nenarozeného dítěte už zachránit nemohl, dosáhl vydání ministerského pokynu, aby ústavy příště hledaly možnosti, jak dívkám v takové situaci umožnit žít v zařízení i s dítětem. Případ z roku 2002 přesně popisuje představu Otakara Motejla o roli ombudsmana v české společnosti – pomoci jednomu a nastavit systém tak, aby se do takového problému už nikdo nedostal. A přesně to dělá kancelář ombudsmana už deset let. Na základě případu 24letého vězně Františka Stojkoviče, který zemřel v cele a vězeňská služba odmítala rodičům sdělit příčinu úmrtí, sněmovna na podnět ombudsmana přijala změnu zákona o přístupu příbuzných ke zdravotnické dokumentaci.

Nový zákon svou interpretací pomohl prosadit Otakar Motejl i pro částečné odškodnění majetku Čechů zanechaného na Podkarpatské Rusi, stál za zákazem umisťování kamer do výchovných zařízení pro mládež a docílil toho, že se letos vláda omluvila Romkám, které v minulosti prošly nedobrovolnou sterilizací. Otakar Motejl se nebál jít ani proti většinovému názoru a poslal například dvě děti z Česka zpět do Argentiny, odkud je jejich česká matka bez souhlasu otce odvezla. Podle mezinárodní úmluvy mají děti po rozchodu rodičů zůstat na místě svého dosavadního pobytu a české úřady pochybily, když o osudu dětí rozhodovaly dlouhé čtyři roky. Ombudsman v této souvislosti navrhl novelu zákona, která pobyt dětí po rozvodu rodičů upravuje, a podobné případy dnes řeší pouze jeden specializovaný soud, aby o umístění dítěte mohlo být rozhodnuto co nejdříve.

Ne každý z šesti tisíc podaných podnětů ročně končí změnou zákona, nejvíce právníci „od Motejla“ řeší špatně spočítaný nárok na důchod, nesprávně uznanou výši sociálních dávek nebo spory při stavebním řízení. I když se nejednalo o mediálně zajímavou kauzu (média jsou jedinou ombudsmanovou opravdovou zbraní), ombudsman alespoň chtěl, aby lidé desítkám stran právnického rozboru a seznamu odborných posudků rozuměli. „Snažili jsme se podle jeho pokynů lidem psát dopisy přesně tak, jako bychom chtěli poradit své vlastní tetě,“ popisuje ředitel Úřadu pro mezinárodněprávní ochranu dětí a bývalý spolupracovník Otakara Motejla Zdeněk Kapitán.

Celý článek najdete v Respektu 21/2010