Vzpoura samotářů

Nepotřebujete mnoho přátel, máte rádi klidné večery s knihou, překřikování na hlučných večírcích vás smrtelně unavuje a otevřené pracoviště, které nenabízí ani špetku soukromí, je ve vašich představách docela přesným popisem pekla? Nejste sami. Zhruba třetina lidí na světě je nastavená stejně jako vy, byť se to někteří snaží raději nedávat najevo. Být introvertem je úplně normální. Dokonce to má své přednosti.

V životě Petra Svobody byly chvíle, kdy si myslel, že svůj sen nenaplní. „Odmala jsem chtěl být podnikatelem a představoval jsem si, že budu mít nějakou firmu, v ní nějaké zaměstnance a já tam budu mít to křeslo nahoře,“ vypráví pětadvacetiletý ostravský podnikatel v zasedačce své firmy. Skutečně ji sám vybudoval, zaměstnává v ní pětatřicet lidí a má v ní samozřejmě i svou kancelář s křeslem. Ve firmě je nepsaným zvykem, že kromě výjimečných situací v ní šéfa nesmí celé dopoledne nikdo rušit.

Na majiteli jedné z předních českých firem na trhu s aplikacemi pro internetové obchody je něco znepokojivého. Před ostravským hlavním nádražím čeká na minutu přesně v nablýskaném autě, jejichž majitelé obvykle dávají na cestách okázale najevo svoji nadřazenost, on se však chaotickým ostravským provozem pomalu proplétá úzkostlivě podle předpisů. Nagelovaný náznak klukovského účesu odkazuje někam k divokým večírkům, mladý muž však mluví klidným hlasem v promyšlených větách, které se dají rovnou tisknout.

„Jasně, že jsem si předem dobře promyslel, o čem začnu mluvit, a představoval jsem si, na co se asi budete ptát,“ směje se o několik desítek minut později Petr uvolněně v zasedačce. Trochu rozpačitá atmosféra z počátku setkání se rozplynula, návštěvník i jeho hostitel si už navzájem s jistým pobavením vysvětlili, jak pro ně pro oba bylo důležité, že si schůzku nejdříve domluvili pečlivě po e-mailu, jak jsou spokojení, že všechno na minutu klaplo, a jak jsou sami překvapení, jak v pohodě se teď po opatrném úvodním rituálu v debatě s neznámým člověkem cítí.

Petr Svoboda je úspěšný muž, od dětství měl ale pocit, že je nějak jiný a nezapadá mezi své vrstevníky. Spolužáci mu přišli moc hluční a utržení ze řetězu. On trávil nejraději čas o samotě u počítače nebo s knihou, ostatně první počítačový program, na kterém pak postavil celou firmu, napsal už v šestnácti letech. Dodnes vzpomíná na pocit paniky a studu, trapnou horkost ve tvářích a pot na zádech, když měl vystoupit před celou třídou s referátem. Jak společenské nároky rostly, stávalo se z odlišnosti čiré utrpení, jemuž se naučil čelit až později.

Petr Svoboda je typický introvert, na kterého současný svět, v němž se cení otevřenost a neustálá komunikace, doléhá značnou tíhou. A není sám. „Stačí se podívat na dnešní typické inzeráty, které si zadávají firmy, když hledají novou pracovní sílu,“ popisuje nároky druhého desetiletí 21. století Martin Šikýř, jenž přednáší personalistiku na Fakultě podnikohospodářské Vysoké školy ekonomické v Praze. „Obvykle se hledá někdo, kdo je mladý, dynamický, vždy zapálený, dobrý týmový hráč, připravený na změny. Vznikl jakýsi zcela nerealistický stereotyp nového druhu, který v podstatě nepočítá s tím, že společnost je složena z různých typů osobností.“