Ten rozdíl poznají jen znalci. Pohled do promítací kabiny v krnovském kině odhaluje laikům nezajímavé obří zelené stroje, které tiše hučí a pouštějí obraz do sálu. Stačí ale otočit hlavu na plátno a vše je jasné: toto jsou jediné funkční promítačky v zemích Visegrádské čtyřky, které umějí divákům zprostředkovat dnes již zcela raritní zážitek ze širokoúhlého filmu. I malým oknem od promítače nabízí pohled na plochu o velikosti půdorysu rozměrného bytu (7×15 metrů) impozantní zážitek. Přibližně půldruhá stovka diváků právě sleduje velkofilm Gándhí: tříhodinový kus Richarda Attenborougha je jedním z osmi výpravných snímků na programu festivalu sedmdesátimilimetrového filmu, který pod názvem KRRR! proběhl minulý víkend v krnovském kině Mír. Nebyl to žádný sraz nostalgiků: krnovská akce již pátým rokem nabízí fanouškům mimořádně ostrého obrazu a dobrého zvuku luxusní zboží, které současné technologie navzdory oslnivému úspěchu zatím nedokázaly plně nahradit.
Zábava pro horníky
Místní vedoucí kina Pavel Tomešek sundává z jedné ze tří mašin odpromítaný kotouč, a než ho uloží do připravené schránky, nechá ho na chvíli opatrně zespodu potěžkat novinářské návštěvě. Tříhodinový opus o slavném bojovníkovi za nezávislost Indie sestává z deseti pásů a každý z nich váží přes deset kilo. „Za ty tři dny tu pustíme tunu filmového materiálu,“ chlubí se vedoucí kina, který v sedmadvacetitisícovém městě ve slezském pohraničí vybudoval se svými zapálenými spolupracovníky opravdu unikátní akci.
Je to totiž jedna z pouhých čtyř podobných přehlídek v Evropě. Sedmdesátimilimetrový formát pravidelně ožívá ještě v německém Karlsruhe, anglickém Bradfordu a norském Oslu. Krnovští si během několika let vybudovali síť kontaktů mezi jejich pořadateli, hollywoodskými studii, v jejichž archivech se dají vzácné kopie najít, a soukromými sběrateli. Stejně jako je ve světě už jen minimum provozuschopných promítacích mašin, existuje jen omezené množství zachovaných kopií širokého filmového pásu. Velký obraz nabízející zejména v masových scénách nevídanou hloubku ostrosti a spoustu detailů představoval společně se šestikanálovým magnetickým zvukem a zahnutým plátnem kouzelný recept, který měl v padesátých letech vrátit ve Spojených státech diváky do kin. Důvodů odlivu z kin bylo více: nejvíce ovšem tehdy šéfům kin zavařila vzrůstající obliba televize.
V někdejším Československu se formátu začalo dařit na konci šedesátých let, a to díky univerzálním strojům z prostějovské Meopty, které dokázaly promítnout jak běžný pětatřicetimilimetrový, tak sedmdesátimilimetrový film. V Československu bylo nakonec touto technikou vybaveno na sto kin. Největší koncentrace promítaček pro 70mm film byla na severní Moravě. „Jen v Ostravě byla čtyři takováto kina, asi aby se horníci zabavili,“ vypráví Tomešek.
Celý článek najdete v Respektu 16/2010.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
