Velká Británie je považuje za součást průmyslového odvětví a konkurenční výhodu ve světě. V Indii k nim chtějí patřit miliony mladých lidí, a proto si procvičují angličtinu v call centrech. Čínští komunisté je masivně podporují speciálními vládními programy. A dnes už je má i Česko: absolventi elitních zahraničních škol. Udělali unikátní zkušenost a přinášejí téhle zemi zajímavou zprávu.
No nazdar! Už v tom rozhrkaném vlaku se dvěma vagony, který pendluje mezi zdejším nádražím a kampusem, napjatě pozoroval spolucestující. Kdo z nich může být jeho příští spolužák? S kým si bude rozumět a kdo je jedním z géniů, kteří mu to po všech stránkách natřou? Když pak vystoupil, nevěřil vlastním očím. Přes stromy nebylo skoro nic vidět, nevěděl, kam jít. Hlavní ulice šestnáctitisícového města, na kterou se zeptal, sestávala z několika bloků nízkých dvoupatrových domků. Zahlédl hodinářství a čokoládovnu, jinak nic – nikde žádný obchoďák, kavárna, bar ani kino. Živý ruch americké ulice, který znal z jiných měst, byl ten tam. Nevšiml si snad jediného auta.
Co tady budu dělat? Vždyť tu nevydržím ani týden, natož pět let!, pomyslel si a cítil, jak ho polévá úzkost. Podíval se vedle sebe. Vedle něj stála jeho přítelkyně Zuzana. Budeme na to dva, řekl si a trochu se uklidnil. Nadechli se, každý popadl své dva kufry a vyrazili po chodníku směrem k bráně kampusu Princetonské univerzity ve státě New Jersey, dvě hodiny vlakem z New Yorku, osm hodin letadlem z Prahy přes Atlantik.
To se psalo září 2004. Teď máme o osm let víc a dvaatřicetiletý Filip Matějka má z Princetonu titul doktora aplikované matematiky v ekonomii. Na mírné zděšení, s nímž poprvé vystoupil v Princetonu, si dodnes pamatuje a rád se nad ním baví. „Přešlo to rychle,“ říká s úsměvem. Movité městečko, jehož obyvatelé si vymohli právo nehostit na svém území žádnou globální hamburgrárnu ani věžáky a sázejí na lokální výrobu všeho možného a jízdní kola, rychle přijal za své. Univerzita se navíc k mladému českému páru navzdory americkým zvykům zachovala vstřícně a dovolila jim bydlet v kampusu společně v jednom bytě, ačkoli nebyli manželé. A pak – škola ho okamžitě pohltila. „Na Princetonu učí nejlepší ekonomové světa, mnozí mají Nobelovu cenu a ke každému jsem měl přístup. V kampusové kantýně pro pět tisíc lidí jsem se od biologů, sociologů, studentů experimentálního divadla a všech dalších dozvídal o věcech, o kterých jsem do té doby neměl tušení a ke kterým bych se jako matfyzák v Praze nikdy nedostal,“ vypráví Filip a dodá. „Bylo to prostě pro mě jedno velké dobrodružství.“
Podobné dobrodružství dnes zažívají mnozí další Češi, kteří se rozhodnou studovat venku. Udělají nutné testy, seberou se a vyrazí. Drtivá většina zakotví na byznys školách nebo studuje právo, další se věnují laboratorní vědě nebo umění. Stráví roky v mezinárodním prostředí, zocelí se a otevře se jim svět. Často pak zůstávají pracovat v zahraničí nebo si prodlužují studium, vždycky ale nabývají novou energii, která zčeří hladinu okolo nich. Těch Čechů, kteří ji čeří zpátky doma v Česku, v posledních letech přibývá. Ale nepředbíhejme.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
