Prolhaný prorok David Bowie

Přestože je mu šestašedesát, jeho hudba stále probouzí očekávání. Mezi fanoušky pop music se najde jen hrstka těch, kdo by mohli s klidným srdcem prohlásit, že je deska The Next Day vůbec nezajímá. Kde se vlastně bere tahle nenapodobitelná přitažlivost?

Earl Slick vzpomíná na loňské Vánoce jako na vskutku báječný čas. Vyhledávaného studiového kytaristu, který proslul už v polovině sedmdesátých let divokými sóly na albu Station to Station Davida Bowieho, si na obálku prázdninového čísla vybral prestižní oborový časopis Guitar World. Ve vzduchu ovšem viselo něco, co Slickovi radost z mimořádné pocty zakalilo. Měl informaci, po níž by novináři i čtenáři skočili, ale musel si ji nechat pro sebe. Před pár měsíci se společně s Bowiem zapojil do supertajného natáčení jeho aktuální novinky The Next Day. Tedy alba, v jehož vznik přestali doufat i ti nejoddanější fanoušci.

Pro hudbu udělal to samé co Andy Warhol pro výtvarné umění. Založil svá díla na skvěle pochopených citacích.

Bowie se po srdeční příhodě, která ukončila jeho turné v roce 2004, stáhl z veřejného života a zhola nic nenasvědčovalo tomu, že by měl chuť se znovu postavit za mikrofon. Slicka, upovídaného brooklynského rodáka s italskými kořeny, proto při interview notně svrběl jazyk. Udržel se. A mimo jiné i jeho disciplíně vděčí Bowie za to, že návrat po letech nečinnosti se nese v atmosféře triumfu.

Zbrusu nová píseň Where Are We Now vylétla ještě v den svého zveřejnění, který připadl počátkem ledna na zpěvákovy šestašedesáté narozeniny, na první místo prodejů iTunes v sedmnácti zemích světa. Album právě teď sklízí nadšené recenze. Odstup jednoho desetiletí spojený s retro náladami současného publika z něj činí mimořádnou událost.

Přitom jde vlastně především o osobní retrospektivu. Úvod se nese v atmosféře precizního odtažitého zvuku, který byl typický pro poslední řadové album Reality (2003). Zazní tu řezavá kytara, kterou si Bowie užíval počátkem sedmdesátých let, když na sebe bral podobu rockového poloboha Ziggyho Stardusta. Nechybí zvukové koláže, jež razil na průkopnických deskách z „berlínského období“ konce sedmdesátých let. A nad tím vším se klene nenapodobitelný zvonivý hlas, který s postupujícím věkem ztrácí jen málo ze svého napětí.

V době, kdy tvůrci bombardují svět facebookovými statusy, na čem zrovna pracují, se Bowie zčistajasna zjevil už s hotovým dílem. O jeho vzniku věděl jen kroužek nejvěrnějších spoluhráčů, kteří museli podepsat smlouvu mlčenlivosti. Jako už několikrát v průběhu své kariéry, jež se rozpíná přes pět dekád, šel proti zažitým zvyklostem: tvůrčím i tržním. Dokázal, že čtyři roky před sedmdesátkou stále patří k hrstce umělců, kteří se perfektně orientují v měnící se popkultuře. A především, že nikdo na světě dnes neumí vnutit nelítostnému showbyznysu svá vlastní pravidla lépe než on.