Porážka stavovského povstání na pláni za pražskými hradbami před 390 lety přinesla kruté období zúčtování a v povědomí lidu se stala největší národní tragédií. Vzpomínka na Bílou horu postupně zrodila ústřední český mýtus, který má sice daleko k pravdě, ale stále se těší značné oblibě. Báje o hrdém národě zrazeném cizáky formovala celé české moderní dějiny a v plné síle vstupuje i do roku 2011.
Mušketýři se šikují do bojových řad, jejich kolegové s dlouhými bodci zaujímají výhrůžné postavení a do všeobecného povyku, řinčení plechů a řehtání koní se ozývají první výstřely z děl. Pohled na silné, bojechtivé žoldnéře stavovské armády dává divákovi jistou naději, že dnes by to tady na planině u letohrádku Hvězda mohlo dopadnout pro Čechy lépe než před čtyřmi staletími. Jistě, mají o něco lepší vybavení – kromě halaparten, pík a mečů vyčuhují některým velitelům zpod přilbic i handsfree vysílačky.
Jejich účel je ale paradoxně přesně opačný než získat převahu nad nepřítelem. „Snažíme se napodobit původní bitvu co nejvěrněji, ale někdy se nám stává, že se historičtí šermíři v roli českých vojáků nechtějí vzdát tak snadno jako ve skutečnosti,“ vysvětluje později s úsměvem hlavní organizátor rekonstrukce bitvy na Bílé hoře Martin Cholinský. „Přijedou až z Moravy, Polska nebo Německa a chtějí si zabojovat. Proto mám vysílačku, abych mohl na místo poslat posily, které příliš vzpurné žoldáky zpacifikují, a my můžeme dodržet historický scénář.“
Celý článek od Petra Třešňáka si můžete přečíst v novém dvojčísle Respektu 51/2010, které vyšlo v pondělí 20.12. 2010.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
