Předurčeni k úspěchu

Významný britský podnikatel a politik konce 19. století Cecil Rhodes svého času prohlásil, že narodit se jako Brit je něco jako vyhrát první cenu v loterii života. Týdeník The Economist to nedávno poopravil s tím, že pomyslnou první cenu – alespoň podle kvality života a potěchy z dobře fungujícího státu – dnes vyhrávají spíš Skandinávci, kteří dlouhodobě vykazují nejvyšší příčky v kritériích, jimiž se poměřuje kvalita demokracie, prosperita a život ve zdravém prostředí. To všechno je důvodem k obdivu, jedna věc si však zaslouží speciální pozornost, protože se dotýká všech aspektů skandinávského úspěchu – a sice schopnost administrovat stát a mít v toto administrování důvěru.

Je samozřejmě otázka, jaké místo by v loterii života obsadili Češi. Z jistého pohledu by nemuselo být úplně špatné. Vlastnit český pas je poměrně příjemná a bezproblémová záležitost. Od pádu komunismu se pronikavě zlepšily svobody všeho druhu. Pokud bychom to vzali přes peníze, český stát nyní produkuje čtyřikrát víc materiálních hodnot, přepočtených hrubým domácím produktem, než před 20 lety. Češi jsou členy Evropské unie, z čehož se vyvozuje, že pověstný návrat do Evropy – jedno z oblíbených hesel sametové revoluce – se zdařil.

Jenže člověk nemusí mít zrovna švédské nároky, aby chtěl víc. A Češi chtějí. Nespokojenost s vývojem politické a ekonomické situace v Česku se trvale pohybuje vysoko nad polovinou populace. Přitom si vybíráme své zástupce v otevřené politické soutěži, a pokud jde o peníze na zlepšování svého státu, mělo Česko za posledních deset let k dispozici dva biliony korun (tedy dva kompletní roční rozpočty státu) nad poměry. Dvě třetiny jsme si půjčili od našich potomků ve formě dluhu, třetina přišla jako podpora z Evropské unie.

(…)

Koncepce už umíme

V knize Systémy médií v postmoderním světě od Daniela Hallina a Paola Manciniho autoři dělí Evropu na tři civilizační okruhy. První označují za polarizovaný středomořský model. Vyznačuje se nízkou kvalitou veřejných služeb, média jsou víc názorová než pozorovací a mají tak tendenci fungovat jako hlásné trouby určitého politického směru. Jednotlivé rozhodující síly (politické strany, odbory, zaměstnavatelé) špatně dohadují kompromisy. Sem autoři řadí státy jižní Evropy a zčásti také Francii.

Druhý okruh států je v knize označován jako liberální nebo také angloamerický. Spadá sem především Británie a Spojené státy. Vykazuje velkou politickou stabilitu, kvalitní justici a další veřejné služby, nezávislá média zaměřená na fakta. Politika je též polarizovaná, protože obvykle vládne jen jedna politická strana, ta je však při vládnutí vázaná tradicemi pracovat ve prospěch státu, a navíc její moc vyvažuje silná občanská společnost.

Třetí skupinu pak autoři vidí jako severo-středoevropský model. Jako nejdůležitější zástupce sem řadí státy Skandinávie, Benelux a německy mluvící země. Tato skupina se vyznačuje silnou tradicí občanské společnosti, vládou zákona, především ale schopností dohody lidí z různých částí společnosti, kteří hledají možné řešení problémů spojených s chodem státu. Právě snaha o dohodu posiluje důvěru lidí ve stát, jenž se stává zájmem všech.

Do které skupiny byste zařadili Česko vy?

Celý článek najdete v příloze aktuálního dvojčísla Respektu 18–19/2013. Dále v ní najdete:

Anketa: Jak byste vládli Česku?
Velká výzva k malé revoluci a jiné rekonstrukce státu
Co Česku přinesly miliardy z evropských fondů
Proč se Česko zatím nestalo rájem pro technologické firmy
Rozhovor s Ondřejem Liškou